Příběh o neúspěchu

A je to zase tady... To období, kdy se na mém facebooku objevují radostné statusy se jmény, před kterými jsou nově nabité tituly. Už dva roky se těším, kdy si takový status (možná trochu originálnější) budu zase moct dát já a doufala jsem, že to bude někdy během tohoto měsíce. Nakonec je ale všechno jinak. Mgr. nejsem a ještě nějakou dobu nebudu. Jak jsem se moct těšila na konec školy, tak jsem se ho úplně nedočkala. Takže toto nebude jen radostný článek, ale bude opravdový, protože takový život je...

Po dvou letech magisterského studia v Olomouci, kde mám pocit, že jsem se skoro nezastavila, jsem se po velkém úsilí, několika opakovaných zkouškách a kupě zázraků dostala k odevzdání diplomky a státnicím. 

Dostat se ke státnicím byl opravdu zázrak. Jednu příšernou zkoušku jsem dělala druhým rokem a poněkolikáté, další jsem taky opakovala a diplomku jsem odevzdávala poslední možný den po třech hodinách spánku, protože jsem ještě dolaďovala tabulky a závěr. Udělala jsem si studijní plán a začaly mi tři týdny studia na anglické státnice, které u nás máme rozložené na dvě části - lingvistiku a literaturu.

Lingvistiku mám ráda, začala jsem tím, jenomže jsem zjistila, že jsou otázky úplně jinak uspořádané, než byly u ústní zkoušky. Učení podle plánu jsem nestíhala a přišlo mi, že v hlavě nic nezůstává. S literaturou to bylo ještě horší, říkala jsem si, že jestli literaturu dám, tak to bude vyloženě zázrak. 

Přišel den D a já jsem měla státnice z lingvistiky. Ani jsem si nevytáhla špatnou otázku, ale vyučující mi dávala kupu otázek, u kterých jsem nechápala, co chce slyšet a když jsem vyšla, nebyla jsem si jistá, jestli mi to dají. I tak jsem ale byla překvapená, když jsem slyšela u svého jména F. Slzy mi začaly téct, i když jsem se jim bránila a čím víc jsem začala přemýšlet nad důsledky, tím víc mi to bylo líto. Vůbec tomu nepřidalo, že mě už pátý den bolela noha a měla jsem ji pěkně oteklou, takže jsem se rozhodla, že opravdu tu cestu na pohotovost musím podniknout...

Věděla jsem, že s literaturou jsem na tom vědomostně ještě hůř. Nemá tady ani smysl vypisovat proč, důležité je to, že hned jak jsem si vytáhla otázku, tak jsem věděla, že odejdu opět s neúspěchem. To, co v hlavě možná i bylo, nevyplulo napovrch a výsledek nám byl všem jasný. V tu chvíli začala nad smutkem a sebelítostí převažovat rezignace. Nechápala jsem, proč se tohle děje, ale tenhle výsledek jsem už nějak přijala.

V životě zažíváme kupu neúspěchů, tento nebyl můj první, ale je to velké sousto. Nečekala jsem, že tohle se stane mně.

Co je ale opravdu těžké, je to přiznat. Přiznat, že JSEM TO NEDALA, obzvlášť před lidma, kteří zveřejňují statusy o úspěchu. Těžké je bránit se pocitu, že JSEM BLBÁ. Těžké je znova se ZVEDNOUT A BOJOVAT DÁL, protože mě čeká státnice ze španělštiny a nedat i to by už bylo přece fakt hrozný, že? Těžké bude najít v sobě VŮLI A DISCIPLÍNU, znova ty všechny materiály vytáhnout a připravit se na další pokus.

Dobré je ale uvědomit si, že na každodenním úspěchu život nestojí. Minimálně ne na očividném úspěchu. Někdy člověka čeká delší boj, důležité je neutopit se v té sebelítosti, ale dál plavat. Ke mně v těchto chvílích obrovsky mluví písně, nechápu, jak dokáží někteří interpreti zachytit přesně to, co prožívám nebo to, co potřebuji slyšet.

A další věc je slovo, které mě provází tímto rokem. Vybrala jsem si ho jako něco, čím se chci vést a to jsem ani netušila, co mě všechno potká. VDĚČNOST. Je obrovská a jednoduchá, když se nám dějí dobré věci, ale namáhavá, když procházíme zkouškama. Je ale obrovsky důležitá, protože ať se děje co se děje, vždy je něco, za co můžeme být rádi.

Ráda bych to teda zakončila citací z jedné z mých nejoblíbenějších knih:

Hra na radost spočívá v tom, že je potřeba v každé situaci najít nějaký důvod k radosti. Pollyanna (Eleanor H. Porter)

Tak a příště očekávejte nějaký lépe naladěný článek :)

Buď silný a statečný, neboj se a nestrachuj, neboť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou, kamkoli půjdeš. Jozue 1,9 (B21)