dlouhá cesta domů z Burgosu

V neděli 23.6.2013 jsem po trochu hektičtějším balení a uklízení bytu, při kterým jsem prý furt tak oddychovala, a spolubydlící se mi smál, vyrazila z bytu a šla na autobusové nádraží. V ledničce jsem nechala spoustu dobrého jídla, čehož mi bylo líto, a ještě k tomu jsem tam zapomněla 3 výborné sýry, které jsem měla jako dárek pro rodinu. Achjo! Spolubydlící se mi vážně smál, jak jsem pobíhala po bytě a stěžovala si na balení. Pak se smál ještě víc, když jsem začala připravovat jídlo na cestu, škrábala mrkve, a trhala ledový salát do pytlíku. Cestovat ale neznamená, že přestanu jíst zdravě, že? :) Ten salát se hodil, byl moc dobrý, ještě si ho doma po příjezdu dala mamka a pochvalovala si, jak ta kvalita je mnohem lepší, než ta místní. Teď už to taky vidím. Johanna se pro mě stavila v bytě, ale i tak nás spolubydla doprovodil na autobusák, což bylo od něj moc milý, a aspoň jsem to měla lehčí, když mi vzal kufr. Smutně se se mnou rozloučil, a prohlásil, že i když jsme se v podstatě v celku viděli asi tak 6 dnů, tak mu budu chybět, a že musíme zůstat v kontaktu. Sedli jsme si, já jsem se cítila podobně. Byl to takový moc fajnový starší brácha, kterýho jsem nikdy neměla. Johanna nám ještě udělala společnou fotku, protože hodně lidem jsem o něm vyprávěla, ale jak skoro nebyl v Burgosu, tak ho kromě ní snad nikdo neviděl :D Takže byl pro všechny taková záhada, proto jsem chtěla fotku, aby mi vůbec lidi věřili, že existoval ;)

Nasedly jsme na autobus a v 13:50 jsme začaly naši skoro osmihodinovou cestu. Měli jsme jednu zastávku, kde jsme se aspoň trochu prošly, tak to bylo fajn. To místo už znám dost dobře, protože jsme tam zastavovali na cestě z Madridu, a po cestě do Burgosu v únoru. Vždycky tam seděj divný chlapi :D Jela s náma ale nějaká slečna, oblečená v extrémně krátkých třpytivých kraťasech, a mám pocit, že ani vršek jí nezakrýval celé břicho. Dovršeno ne moc hezky odbarvenými vlasy a neslušivou kšiltovkou. Nicméně, vlastně díky tomu, že všichni chlapi zírali na ní, my jsme výjimečně mohly projít bez povšimnutí :D

Na cestu jsme měly nabaleno kupu jídla, tak jsme to tak nějak zvládly. Na autobusovém nádraží v Barceloně jsme našly skříňky na úschovu zavazadel. Platí se tam 5 euro na 24 hodin, tak to byla docela dobrá cena. Nacpaly jsme oba naše kufry do té jedné skříňky, byla jako navrhnutá pro nás dvě. Byl tam totiž takový výkus, přímo na Johanny malý kufr, zbytek zabral ten můj, a ještě těžké věci z příručáku. Taktak jsme to zavřely, vzaly klíček, mezitím se nás tam ještě nějací francouzky mluvící chlápci ptali na ty skřínky, přitom na těch skříňkách byl popis v katalánštině, španělštině, angličtině, a francouzštině!! Jsem jim na tu francouzštinu ukázala, protože nám nerozuměli, ale je to nějak nebralo. Achjo. Ale nějak to nakonec dořešili, Johanna jim rozměnila peníze, aby to tam mohli naházet, a my jsme se vydaly koupit Johanně lístek na autobus zpět do Burgosu, aby to nemusela řešit, až se vrátí. Po koupení lístku, a navštívení tam jedněch z nejhnusnějších záchodů co jsem kdy navštívila (záchody v baru v Salamance jsou ale stále ty nejhorší), jsme se vydaly do centra.

Bylo už tak nějak 22h, já jsem si otevřela v mobilu mapy, a koukaly jsme, kam bychom se mohly tak nějak pěšky dostat. Chtěly jsme k moři, a Sagrada Familia byla opačným směrem, tak jsme ji vynechaly. Musím přiznat, že noční Barcelona na mě působila docela nebezpečně. Ulice naprosto prázdné, neznámé, občas tam někdo prošel, člověk nevěděl, co čekat. Asi to je ovlivněno tím, že Barcelonu tak neznám, ale fakt mi to docela nahánělo hrůzu. První věc, na kterou jsme ale narazily, byl Arc de Triunf - vítězný oblouk. A všude okolo něj děcka pálící petardy, a hasící jakýsi oheň. To se jim naštěstí za chvíli podařilo. My jsme šly dál, a zjistily, že před tím obloukem, je strašně moc řad stolů a u toho posazení španělé, večeřející. Prostě pohodička. Připravené podium pro nějaký koncert, či DJ, a okolo další lidé pouštějící petardy. Museli jsme si na ty lidi dávat dost pozor, protože vůbec neřešili, že okolo prochází další lidé, a že by jim mohli ublížit. Obešly jsme všechny tyto lidi, a už jsme začínaly být otráveny všema těma petardama. Občas se ukázala nějaká pěkná barevná rachejtle, ohňostroj, ale těch bylo málo. Řekněte mi, prosímvás, jaký mají smysl ty hlučné petardy. Jsem stará, že to nechápu a je to strašná sranda přijít skoro o sluch, nebo nejsem sama?

Jo, a proč tam byly všechny ty petardy? Byla Noche de San Juan - Noc svatého Jana. V Burgosu ani zmínka o tom, ale v Barceloně to je očividně velmi významný svátek. Možná to je spojené s tím, že každé město má nějakého patrona... takže že by to byl v Barceloně San Juan?

S Johannou jsme šly prázdnými ulicemi, řídily jsme se moji mapou na mobilu, až jsme došly k blíž k moři, a tam už bylo zase lidí kupa, takže se to tam docela vleklo. Díky moři tam byl dost vlhkej vzduch, něco naprosto odlišného od Burgosu, takže nám bylo fakt teplo, ale takovým zvláštním způsobem. Daly jsme si italskou zmrzlinu, a pokračovaly dál k moři. Na pláži byla hlava na hlavě, všude lidé, hudba, turisti, obzvlášť amíci, a prostě fiesta! :) my jsme šly až k moři, vyhrnuly si kalhoty, a užily si to moře trochu, když už jsme se vlekly takovou dálku. Viděly jsme nějaké krásné ohňostroje, pak se ještě prošly trochu po pobřeží, a vzaly to zpět. Cesta zpět na nádraží byla mnohem horší. Byly jsme už unavené, a otrávené tou kupou lidí a obzvlášt těma petardama. Fakt jsme nemálokrát nadskočili tím, jak jsme se lekly. Ke konci to vyvrcholilo až tak, jsme málem ohluchly! Jako fakt nechápu, jak můžou ty lidi být tak nezodpovědní!! Bouchnout nám tam hlasitou petardu pár metrů od nás tak, že nám pak ještě 5 minut píská v uších!! Jsem slušná, skoro byste mě neslyšely mluvit sprostě, ale v tu chvíli jsem fakt měla strašnou chuť nadávat. Samozřejmě, že ve Španělštině. Když se to stalo potřetí, tak jsem si i trochu zanadávala, protože to bylo fakt hrozný.

U nádraží jsem dostala další šok. Vchod, kterým jsme odešly, byl zavřený. Já jsem se úplně lekla, co když zavřeli autobusák na noc, a by nebudeme moc odtamtud dostat naše zavazadla?? To se ale naštěstí nestalo, trochu jsme to obešly, a našly jsme otevřený vchod. Vzaly jsme naše kufry, zašly do nejbližšího metra, zjistily, jak nechutné tam mají výtahy, a vystoupily na Plaza España, kde ani nebylo těžké najít autobusovou zastávu, protože jsem měla lehce napsaný návod, a mířili tam další lidé s kufry. Náš autobus tam už stál, takže tím lépe, za 5 minut jsme do něj nasedly, uvelebily se s našimi kufry, a vydaly se na 50 minutovou cestu na letiště. Autobus se postupně plnil, řidič byl sympaťák, pomáhal tam nějakému americkému páru dostat se na jiný autobus tím, že jim zastavil, oni se ho snažili doběhnout, ale nestihli to, tak opět nasedli, tak to pan řidič pak rozjel, předjel ten druhý autobus na kruháku, a ti lidé mohli přesednout :D My jsme si tam tak trochu lehly, a odpočívaly.

Na letiště jsme dorazili asi ve 2 hodiny ráno. Prošly jsme to tam, hledaly jsme nějaké pohodlné místo, kam bychom si lehly, a nakonec jsme skončily na dvou sedadlech invalidy, který byly výjimečný asi jen místem, protože nějak pohodlnější mi nepřišly. Když jsme chtěly usnout, tak nějaká paní vedle nás začala mluvit s manželem, pak ještě jako šeptala, ale nás to neskutečně štvalo. Naštěstí já jsem jako obvykle zabrala brzo, i přes to její mluvení, jen Johanna to měla horší. Jinak já jsem si dala nohy na kufr, hlavy opřela o stěnu za sebe, a spala. Pak jsem se probudila, bolely mě záda - měla jsem je trochu spálená, takže takhle jsem spát nemohla, tak jsem se nakonec předklonila a hlavu si dala na kufr. Johanna se mezitím ze židle přesunula na zem, a spala tam. Tak nějak přerušovaně, a asi docela lehkým spánkem, jsme spaly cca do 4:30, kdy se nám otevíralo odbavení zavazadel. Došly jsme se trochu zlidštit na záchod, i když únava se z našeho obličeje dala pořád jednoduše vyčíst.

U odbavování jsem měla docela strach. Věděla jsem, že velmi pravděpodobně mám nadváhu, a nechtěla jsem za ni platit. Byla jsem připravená říct, že si to nějak přebalím, i když jsem neměla tušení, co bych vyndala, protože i moje příruční zavazadlo muselo mít docela nadváhu. Měla jsem 25,2kg z 23kg povolených. Paní u pultu neřekla nic. Uffff, byla jsem jí tak vděčná. Třeba tím, že to byla žena, tak chápala. A taky to může být tím, že dva chlapi přede mnou tam dalši snad skoro prázdné batohy. Tak se to trochu vyváží, že? :D Prošly jsme všechny kontroly, a uvelebily se v jedné kavárně, co byla jediné otevřené místo v tu chvíli. Taky tam bylo dost lidí, a pěkně navýšené ceny. Daly jsme si ale aspoň čaj a čerstvý džus, chvíli tam poseděly a tak nějak se vzpamatovaly. Potom jsme prošly pár obchodů, a zjistily jsme, že ten čas utekl nějak rychle, tak jsme pádily k naší bráně, která jako to bývá u nízkonákladovek, byla pěkně daleko :D Dorazily jsme ale v pohodě, ještě se nenastupovalo, tak jsme chvilku poseděly, nastoupily, vedle mě naštěstí nikdo ani neseděl, takže Johanna, která měla mít místo někde vzadu, si sedla vedle mě, a skoro hned po vzletu jsme to tam zalomily. Přišli jsme tím o nápoj zdarma, ale ten spánek byl důležitější. No, a výstupem a vyzvednutím zavazadel, někdy v 9:30 v pondělí, naše dlouhá cesta skoro skončila. Na letišti v Drážďanech nás teda vyzvedli mí rodiče, a ještě než jsme jeli domů, tak jsme půl dne v Drážďanech strávili, takže opravdu domů jsme se dostaly naprosto vyčerpané až večer. Rozhodně jsme ale byly o několik zážitků bohatší. Přespání na letišti se dá zvládnout, já jsem ho už teda jednou předtím zažila, a musím říct, že to není nic extra. Ale pořád lepší přespávat v létě, než v zimě. Dál je také dobré se informovat, jak to na tom letišti chodí, jestli se přes noc nezavírá. Na internetu je dost recenzí na každé letiště, je dobré být připravený ;)