24.10.2013
Tohle je tak dobré, že to prostě musím napsat :D
Asi jste z názvu pochopili, že jsem dneska odlétala. Bylo to super, protože jsem letěla až večer, tak jsem měla na všechno klid. I díky tomu, že jsem byla poslední dny nemocná, tak jsem se v klidu sbalila, uklidila a připravila na odjezd. Celý den jsem byla tak klidná, až mě to samotnou překvapilo. Jediné, co bylo trochu hektičtější bylo řešení kreditní karty, která měla před polednem dojít, nakonec ale nedošla, tak jsme šli s taťkou do spořitelny aspoň vyřídit plnou moc, aby ji on mohl převzít. Hned na to mě odvezl do Jičína, a tam jsem nasedla na autobus do Prahy. V Praze jsem s tím velkým těžkým kufrem, těžkým příručním zavazadlem, a ještě kabelkou, nastoupila do metra, pak přestoupila na zelený, a pak ještě vyšla schody a naběhla do autobusu na letiště. Vysvětlete mi prosím, proč na Dejvické nemůžou udělat u východu z metra směrem k autobusu na letiště jezdící schody. Přece je logické, že tam lidí chodí s kufry, ne? :) Já jsem to zadejchaná zvládla, ale v letadle jsem dumala, proč mám na paži tu modřinu, a pak mi došlo, že to je z toho držadla kufru, kterým si to držím. Na letišti jsem byla mooooc brzo, ale to nebudeme rozebírat, jediná chvíle, kdy se mi rozbušilo srdce bylo, když jsem musela dávat kufr na váhu. Měl ale 23,1 kg z 23 povolených. Takže super! :) Pán na pasové kontrole se na mě tak divně díval, že jsem se musela smát. Asi nevěřil fotce :D Nedivím se, je 8 let stará, a vypadám tam jako terorista.
Teď tu pro vysvětlení musím dát informaci, že dnes jsem v 19:45 letěla z Prahy do Londýna, a druhý den - v pátek, letím v 17:25 do Filadelfie. To znamená, že mám cca 20 hodin v Londýně. Především noc. Ale k tomu se ještě dostaneme. Takže první let - Londýn.
Když jsem už čekala v řadě na nástup do letadla, tak se tak kouknu na ještě sedící, a říkám si... tyjo, tamhleta holka vypadá jako Evča (kamarádka bývalá aupair). Měla stejné vlasy, stejné brýle, ale říkala jsem si... co by tady dělala... to je jen někdo podobný. A navíc tam byla s nějakou paní. Tak jsem se tam asi tak 4x nenápadně (?) koukla. Jenomže ona na mě taky koukala. A když jsem se koukla po pátý, tak koukám, že ona jde ke mě. Takže to je ona!! Radši jsem se jí teda ještě zeptala: "Jsi to ty?" (strašně logická věta, že? na to je jen jedna odpověď :D ). Takže to byla ona!! :D Svět je neuvěřitelně malej!! Letěla s mamkou do Londýna. Takže jsme si popovídaly, a pak ještě v Londýně jely spolu metrem.
V Londýně jsme přistáli trochu později, měli jsme mírné zpoždění, tak jsem si říkala, že bych své rodince napsala sms, ale zjistila jsem, že na ně mám jen pevnou linku, a volat se mi nechtělo. Tak jsem si řekla, že jsem psala, že se stavím okolo desáté, tak že to tak nějak bude. Domluvila jsem si totiž přespání u rodinky, kde jsem minulé léto hlídala. Strašně moc jsem se těšila, že je zase uvidím, a ty známé ulice a tak :) Tak jsem dorazila, metrem to byl kousek, strašně jsem hnala, abych tam byla co nejdřív, a přijdu před dům, a koukám... všude tma. Tyjo, to je divný. Oni už spěj? Okýnkem jsem studovala, jestli není aspoň někdo u televize. Ale nevypadá to tak. Tyjo, co budu dělat? Já jsem jim měla zavolat! Krátce cinknu na zvonek. Nic. Co dělat? Volám, 3 zvonění, nic. Co dělat? Áááááááááááá. Panika. Ne, buď v klidu. Jojo, když jde všechno dobře, tak se prostě něco pokazí. Snažím se volat kamarádce, co v Londýně pracuje. Číslo je nedostupné. Achjo. Rodiče už spí, těm nezavolám. Tak mě napadá Ráďa. Volám Rádě, co mám dělat? Prosím ji, ať mi najde nějakej hostel, i když se mi do ulice už zpět se všema cenostma nechce. Nejradši bych přespala venku před domem, ale zdraví nesmím riskovat. Nebo se jim vloupat zadníma dveřma zahrady. Vím jak, ale to je riskantní. Ráďa říká, ať ještě zazvoním. Je mi blbý je budit, ale ještě dvakrát krátce zazvoním. Je to hrůza, řešíme to s Ráďou, a najednou.... světlo!! Jo, O. jde. Otevírá, a chvíli na mě kouká do tmy, kdo jsem, a pak jí to dojde! Strašně se mi omlouvá, zve mě dovnitř, a říká, že myslela, že přijedu zítra... Tak to jsem byla ráda, že mě Ráďa donutila ještě zvonit. S O. jsme si hezky popovídaly, ubytovala mě, ještě se mi padesátkrát omluvila, a šly jsme spát :)
Takže, poučení dne: Nic není samozřejmé. A pro příště - radši si zaplatím ten telefonát z letiště, kde je upozorním na to, že přijíždím, protože takhle jsem možná s Ráďou provolala ještě víc...
Tohle je tak dobré, že to prostě musím napsat :D
Asi jste z názvu pochopili, že jsem dneska odlétala. Bylo to super, protože jsem letěla až večer, tak jsem měla na všechno klid. I díky tomu, že jsem byla poslední dny nemocná, tak jsem se v klidu sbalila, uklidila a připravila na odjezd. Celý den jsem byla tak klidná, až mě to samotnou překvapilo. Jediné, co bylo trochu hektičtější bylo řešení kreditní karty, která měla před polednem dojít, nakonec ale nedošla, tak jsme šli s taťkou do spořitelny aspoň vyřídit plnou moc, aby ji on mohl převzít. Hned na to mě odvezl do Jičína, a tam jsem nasedla na autobus do Prahy. V Praze jsem s tím velkým těžkým kufrem, těžkým příručním zavazadlem, a ještě kabelkou, nastoupila do metra, pak přestoupila na zelený, a pak ještě vyšla schody a naběhla do autobusu na letiště. Vysvětlete mi prosím, proč na Dejvické nemůžou udělat u východu z metra směrem k autobusu na letiště jezdící schody. Přece je logické, že tam lidí chodí s kufry, ne? :) Já jsem to zadejchaná zvládla, ale v letadle jsem dumala, proč mám na paži tu modřinu, a pak mi došlo, že to je z toho držadla kufru, kterým si to držím. Na letišti jsem byla mooooc brzo, ale to nebudeme rozebírat, jediná chvíle, kdy se mi rozbušilo srdce bylo, když jsem musela dávat kufr na váhu. Měl ale 23,1 kg z 23 povolených. Takže super! :) Pán na pasové kontrole se na mě tak divně díval, že jsem se musela smát. Asi nevěřil fotce :D Nedivím se, je 8 let stará, a vypadám tam jako terorista.
Teď tu pro vysvětlení musím dát informaci, že dnes jsem v 19:45 letěla z Prahy do Londýna, a druhý den - v pátek, letím v 17:25 do Filadelfie. To znamená, že mám cca 20 hodin v Londýně. Především noc. Ale k tomu se ještě dostaneme. Takže první let - Londýn.
Když jsem už čekala v řadě na nástup do letadla, tak se tak kouknu na ještě sedící, a říkám si... tyjo, tamhleta holka vypadá jako Evča (kamarádka bývalá aupair). Měla stejné vlasy, stejné brýle, ale říkala jsem si... co by tady dělala... to je jen někdo podobný. A navíc tam byla s nějakou paní. Tak jsem se tam asi tak 4x nenápadně (?) koukla. Jenomže ona na mě taky koukala. A když jsem se koukla po pátý, tak koukám, že ona jde ke mě. Takže to je ona!! Radši jsem se jí teda ještě zeptala: "Jsi to ty?" (strašně logická věta, že? na to je jen jedna odpověď :D ). Takže to byla ona!! :D Svět je neuvěřitelně malej!! Letěla s mamkou do Londýna. Takže jsme si popovídaly, a pak ještě v Londýně jely spolu metrem.
V Londýně jsme přistáli trochu později, měli jsme mírné zpoždění, tak jsem si říkala, že bych své rodince napsala sms, ale zjistila jsem, že na ně mám jen pevnou linku, a volat se mi nechtělo. Tak jsem si řekla, že jsem psala, že se stavím okolo desáté, tak že to tak nějak bude. Domluvila jsem si totiž přespání u rodinky, kde jsem minulé léto hlídala. Strašně moc jsem se těšila, že je zase uvidím, a ty známé ulice a tak :) Tak jsem dorazila, metrem to byl kousek, strašně jsem hnala, abych tam byla co nejdřív, a přijdu před dům, a koukám... všude tma. Tyjo, to je divný. Oni už spěj? Okýnkem jsem studovala, jestli není aspoň někdo u televize. Ale nevypadá to tak. Tyjo, co budu dělat? Já jsem jim měla zavolat! Krátce cinknu na zvonek. Nic. Co dělat? Volám, 3 zvonění, nic. Co dělat? Áááááááááááá. Panika. Ne, buď v klidu. Jojo, když jde všechno dobře, tak se prostě něco pokazí. Snažím se volat kamarádce, co v Londýně pracuje. Číslo je nedostupné. Achjo. Rodiče už spí, těm nezavolám. Tak mě napadá Ráďa. Volám Rádě, co mám dělat? Prosím ji, ať mi najde nějakej hostel, i když se mi do ulice už zpět se všema cenostma nechce. Nejradši bych přespala venku před domem, ale zdraví nesmím riskovat. Nebo se jim vloupat zadníma dveřma zahrady. Vím jak, ale to je riskantní. Ráďa říká, ať ještě zazvoním. Je mi blbý je budit, ale ještě dvakrát krátce zazvoním. Je to hrůza, řešíme to s Ráďou, a najednou.... světlo!! Jo, O. jde. Otevírá, a chvíli na mě kouká do tmy, kdo jsem, a pak jí to dojde! Strašně se mi omlouvá, zve mě dovnitř, a říká, že myslela, že přijedu zítra... Tak to jsem byla ráda, že mě Ráďa donutila ještě zvonit. S O. jsme si hezky popovídaly, ubytovala mě, ještě se mi padesátkrát omluvila, a šly jsme spát :)
Takže, poučení dne: Nic není samozřejmé. A pro příště - radši si zaplatím ten telefonát z letiště, kde je upozorním na to, že přijíždím, protože takhle jsem možná s Ráďou provolala ještě víc...
This is so good that I just had to share
it with you immediately :D
The title of this post is: “departure, bonus stop in London, and
nothing can be taken for granted”
So I left the Czech Republic. It was great
because I was leaving in the evening and therefore had time for everything. And
also because I was sick the last days at home, I had even time to rest. I was
feeling that calm and peaceful that it surprised me. The only thing that was a
bit hectic and last minute was a credit card that I applied for and should have
arrived on Thursday at noon. But it didn’t so I had to go to the bank with my
dad to give him the power of attorney. He then took me to Jičín where I took
the bus to Prague. In Prague, with my heavy suitcase, heavy hand luggage and a
handbag, I had to use the underground, transfer to another line, and the climb
up the stairs just to catch the bus to the airport. I just don’t get the fact
that the stairs leading to this bus to the airport don’t have an escalator on
the side. It’s pretty obvious that many people go there every day with heavy
suitcases to get to the airport. Unbelievable. Well, I managed to conquer these
stairs but then at the airport I was wondering why do I have that bruise on my
arm and realized that it was from the handle of the suitcase that I put to my
arm to balance the suitcase. I arrived to the airport way too soon but never
mind. The only moment when my heart started pounding quickly was when I was
putting my suitcase on the scale, but ufff, it had 23,1 kg of 23 kg allowed.
Great! :) and the man at the passport control was looking at me so intensively
that I just had to laugh. He probably didn’t want to believe the pitcure. I don’t
blame him, it’s 8 years old and I look like a terrorist there.
You might know that I was going just to
London because I had a 20 hour long layover there. Well, the night, morning,
and few hours in the afternoon. I was leaving at 7:45 pm from Prague, and my
flight to Pennsylvania was/is the next day at 5:25 pm.
When I was waiting in the boarding line, I
looked to the side and I see a girl that looks very familiar. I think... she
looks like Eva (a friend, exaupair). She had exactly the hair, the glasses, but
I just thought... what would she be doing here? And she was there with another
woman. So I looked there like 4 times inconspicuosly (?). nd she was looking at
me as well. So when I looked for the 5th time, she was coming to me.
And I was thinking. It’s her!! I even asked her very wisely: “Is it you?”
(there was no other possible answer, right?). So it was her!! It’s a small
world!! She was visiting London with her mum. So we chatted and then went
together in the tube in London.
We landed in London a bit later, we were
delayed so I was thinking that I should text my hostfamily but I find out I
didn’t have their mobile phone number, I just had the house number. And I didn’t
want to call. So I thought that if I wrote I would come around 10 pm, that
should be ok. To clear things up – I wrote to my family where I worked last
summer, if I could stay overnight at their house. And they were very excited to
see me and so was I. I was so happy to be back in Ealing :) I was alking very
quickly from the tube station, so I come to the house and look... it’s
completely dark! Well, that’s quite strange. Are they asleep? I looked into the
window if there is someone at least watching the TV but there wasn’t anybody.
Oh, shoot! What will I do now? I should have called them. I tried to ring the
bell shortly. Nothing. What to do? I am calling. Three rings. Nothing. What do
I do? Aaaaaaaaa. Panic. No, stay calm. Ok, that’s easy to say. When everything
goes perfectly, there is always something that goes wrong in the end. I try to
call my friend who workds in London. The number is unavailable. My parents are
surely asleep, I can’t call them. So I call my dear friend Ráďa. What should I
do? I ask her to find me a hostel, although I don’t want to go back to the
street with all my valuables. I would rather sleep outside in fron of the
house. But I can’t risk my health. And it would be weird. Or I could try to get
into their garden. I know how. But that would be risky. Ráďa says that I should
ring again. I feel bad but I ring shortly twice. It’s horrible, I am talking to
Ráďa and suddenly..... light!!! On, she is coming!! She opens the door, looks
at me in the darkness with a puzzled look and then she realized who I am! She
starts apologizing, she tought I would come the following day. So I am very
glad Ráďa made me try to ring again. We chatted very nicely with O., she showed
me my room, and apologized 50 times more, and we went to sleep :)
So the lesson of the day is: Nothing can
be taken for granted. And next time – I rather pay the call right away at the
airport telling them I am coming, because this way I spent even more money on
calling Ráďa and besides that I was stressed. But everything worked out well in
the end. Yaaay!! :)
aktuální anglické noviny, tak jsem si přečetla o křtinách prince Jiříka :) //some complimentary newspaper ;)
pěkně pálivý jídlo // airplane meal... quite spicy...
tak hlavně, že to dobře dopadlo :-)
OdpovědětVymazatšťastný let! :-)