Dlouhé cestování // Long travelling

Tak už jsem KONEČNĚ na místě. A proč konečně? Minule jsem vám tu napsala svoje lety, jenomže to by nebylo ono, kdyby šlo všechno podle plánu. Místo toho cca jednoho dne na cestě, jsem cestovala tři dny!! Ale nebyly to nijak nudné dny, to asi kdyby byly, tak bych tento článek napsala dřív. Do Lambayeque jsem dorazila v pátek večer v 23 hodin, takže když bych spočítala čas od chvíle, když jsem opustila domov v Nové Pace, až do chvíle, kdy jsem tady vstoupila do domu, plus nesmím zapomenout časový posun, tak to bude 68 hodin na cestách. Ufff, to zní děsně. A kdybych to teda počítala od nastoupení do prvního letadla do vystoupení z posledního, tak to bude 60 hodin. Pořád nic moc. A proč vlastně?

Yaaaay! I am FINALLY here! And why finally? Last time I wrote you what my flights would be but it wouldn't be fun if everything was going according to the plan. So instead of travelling one day, I travelled 3 days!! But it wasn't boríng. No, not at all. Maybe if it was I would have been posting on the blog earlier. I arrived to Lambayeque on Friday evening at 11 pm so if I wanted to count the hoursfrom the moment I left home in Nová Paka till the time I arrived to this house + I can't forget to count in the time change, it would be 68 hours on the journey, I think. Uffff, that sounds terrible :D If I counted only the time since getting on the plane in Prague till getting off the plane in Chiclayo, it would be 60 hours. Still quite a lot. And why was this journey long?

V Praze už u odbavení zavazadel mi řekli, že letadlo bude mít asi dvě hodiny zpoždění, protože v Lodýně je mlha. A to je pro letadla prostě problém. Já jsem si teda na letišti dala siestu, mezitím mi změnili bránu, z které jsem odlítala, a já jsem si říkala, jaktože všichni zmizeli, co tam předtim okolo mě seděli. Tak jsem dorazila k odletové bráně, a tak nás teda naložili s tím dvouhodinovým zpožděním do letadla, čímž jsme přišli o wifi a prostor k pohybu, a zpoždění se stále zvětšovalo. Vždy k nám příšli a řekli, že se to ještě o hodinu prodlouží, nebo že nás zase za 10 minut informují. Naštěstí nám aspoň dali jídlo a pití. Když už to bylo tři hodiny, což byl můj čas v Londýně na přestup, tak jsem ztrácela naději, že bych to stíhala. Využila jsem teda aspoň nabídku jít si prohlídnout kabinu pilota, a četla jsem knížku, kterou jsem našla na svém tabletu. Odletěli jsme teda se zpožděním 4 a půl hodiny.

In Prague already at the baggage claim they told me that the plane would be two hours delayed because there was some fog in London. And a thinck fog is a proble. So I took a nap at the airport, meanwhile they changed the gate we were departing from and I was wondering where did everybody go so then I went to the correct gate and we boarded on the plane but we were still waiting and they always told us that it would be one more hour of waiting or that they would inform us in 10 minutes. Well, at least they gave as food and drinks. And when we were delayed already for three hours I realized the I didn't have a chance to make it in London on my connecting flight to New York. So I tried to kill the time with reading a book, or visiting the pilot's cabin. Finally we departed with almost 5 hour delay.

V Londýně jsem vyběhla z letadla, a našla jsem někoho, kdo mě odkázal na další let do New Yorku pro ty, co zmeškali ten předchozí. Nicméně mi zároveň řekli, že si mám zajít k přepážce British Airways, aby mě přebookovali. Když jsem ale viděla tu frontu, tak jsem to vzdala, ještě jsem se rozhodla někoho se zeptat, tak jsem čekala, až se ti lidé přede mnou doptají, a najednou slyším španělštinu. A ještě k tomu jim taky uletěl let do New Yorku. Tak přepnu na španělštinu, a ptám se jich, jestli náhodou taky neletí do Limy. A prý jo! Tak jsme tam chvilku stáli, a oni pak odešli, já ještě přemýšlela, co dělat, a pak jsem se rozhodla běžet k té bráně odletu. Doběhla jsem tam, a letadlo mělo skoro odlítat, tak jsem začala vysvětlovat, že jsem měla zpoždění, a jestli by mě mohli dostat na tento let. A ten týpek teda nebyl moc sympatický. Sice mi řekl, že mě teda na ten let může dostat, ale že další let do Limy stejně letí až další den večer, takže bych měla den v New Yorku, a tam mi prý nikdo hotel nezaplatí. A předpokládalo se, že v Londýně ano. Jak říkám, ten muž nebyl moc nápomocný, a já nemám ráda takovéto rychlé rozhodování, co dělat, jestli to risknout, nebo ne. Zpětně by bylo nejlepší na ten let prostě nastoupit, protože prostě zakopaný pes byl v Londýně. Ale prostě to tak nemělo být, a já jsem se slzama v očích odešlaylo toho moc, musela jsem vyřešit situaci, uvědomila jsem si, že přijdu o let z Limy a tak dále. Zavolala jsem taťkovi, a pak jsem se nějak uklidnila. Šla jsem teda zpět s tím, že půjdu čekat do té dlouhé fronty. A byla teda pěkně dlouhá, ale pak jsem si všimla, že o pár lidí vpředu stojí ti peruánci. A oni tam hned na mě mávali, tak jsem zašla za nima, a hned jsme se začali bavit o situaci. Tím, že jsem mluvila španělsky, tak jsem si je získala. Ve frontě jsme teda čekali fakt dlouho, a pak nám řekli, že to nemá smysl, že stejně nás už ten den nestihnou, a že si máme sami najít hotel, a pak že nám to aerolinky prý proplatí. Dali nám nějaký potvrzující papír, kde bylo co máme dělat. První jsme to nechtěli dělat, ale když za náma přišli už potřetí, vzdali jsme to. Ale stejně jsme jim nevěřili s tím proplacením. Po zvážení různých možností, jsme se nakonec dozvěděli, že Terminál 1 je otevřený celou noc, tak bychom tam mohli jít strávit noc.

In London I ran out of the plan and found someone who directed me to the next flight to New York. But they also told me that I should go to the British Airways check in so that they would give me a new boarding pass. I  saw the long line so I didn't really feel like doing that so I decided to ask someone else. So I waited for some person who was sorrounded by other passengers and I heard some spanish. I looked at the people and asked them if they were going to Lima. And they were!! :) But then we kinda separated and I decoded to run to try to catch the plane to New York. I came right on time and they would give me a new ticket but they said that it wouldn't really help me because I still wouldn't catch the flight to Lima and the next flight was the next day. They also said that in New York nobody would pay me a hotel. But I don't know if I should have believed them, they weren't that nice. And thinking about it then, I should have probably taken the flight because the main pbroblem was in London. But it wasn't meant to be. I was very upset because that was a tough situation, I had to decide quickly and I also knew that this way I was losing the flight from Lima to Chiclayo which was the next day. I called my dad and then I felt a little bit better. So I went back to the British Airways queue and it was really long. But I noticed but there were standing the peruvian people. So I went there and they greeted me, we shared our situation and complained about it. They liked me because I talked spanish and I was glad I didn't have to wait there alone. We were waiting there for quite a long time but then some employees started coming and telling us that they wouldn't have time to attend everyone that they and we shoud try to find a hotel ourselves and then they would pay it. They gave us some paper that was saying what should we do. We didn't want to leave the queue. We would rather wait. But when they came for the third time we gave up and left. But we didn't believe them with the reimbursment. So in the end we decided to stay at the Terminal 1 that was open all night as the only one.

Na Terminálu 1 jsme si teda první našli restauraci, kde jsme si dali něco k jídlu, a konečně jsme se i navzájem představili. Byla tam se mnou Jackqueline a Nacho. Nacho objednal láhev vína, a tak jsme se bavili. V téhle šílené situaci nám prostě nezbylo nic jiného, než se smát. Oba letěli ze Švédska, a taky se předtím neznali - poznali se v letadle. A já jsem je bavila svojí španělštinou, a zároveň jsem pro ně byla překladatel, protože i když uměli perfektně švédsky, angličtinu moc neovládali. Restauraci pak už zavírali, tak jsme si šli najít nějaké sezení ležení. Jackqueline zabrala docela rychle, já jsem v tu chvíli unavená nebyla, tak jsme si s Nacho povídali, a on byl strašně vtipnej. Povídal mi o Peru a vždycky mi začal vysvětlovat nějaký úplně banální slovíčko ve španělštině, dokud jsem ho neujistila, že ho znám :D a pak se mě ptal třeba, jestli znám ovoce, a zeleninu. Já jsem byla neuvěřitelně vděčná, že jsem si s sebou vzala polštář. Nikdy jsem si s sebou na cestu nebrala polštářek, protože zabírá místo, a navíc na dlouhých letech je aerolinky dávají. Ale vzala jsem si ho, a fakt jsem ho užila strašně moc, jak jsme tuhle noc spali, a na různých místech, kde jsem čekala (už v Praze). A v polovině noci přišly zaměstnankyně letiště a začaly nám normálně rozdávat lahvičky s vodou a deky! To bylo tak milé, byla tam totiž strašná zima. Dokonce i přikryly nějakého týpka, co tam spal. No, v tu noc jsme toho moc nenaspali. Ráno jsme se teda vydali na Terminál 5, aby nám dali nějaké jiné letenky. Říkali nám, ať tam přijdeme v 9h, tak jsme tam šli už asi v 7 hodin, abychom tam byli radši dřív. Ani jsme si nedali snídani s tím, že si jí tam pak koupíme. To jsme se ale přepočítali! Na terminálu byla fakt strašně dlouhá fronta lidí čekajících u British Airways na přebookování. Před náma stáli další peruánci ze Švédska, se kterými jsme se seznámili taky ten předchozí den, a co se rozhodli zkusit ten hotel. Nakonec nám ale řekli, že hotel stál asi 280 liber pro dva lidi na noc, a aerolinky propláceli do 200 liber. Takže prý nakonec taky spali na Terminálu 1. Nepřeháním, když řeknu, že jsme ve frontě stáli cca 2,5 hodiny. Stopovala jsem to. Mezitím tam procházeli lidé, kteří se nám snažili pomoct, ale tím, že jsme navazující lety neměli s British Airways, ale American Airlines, tak nás nemohli přebookovat. Švéd, co tam byl s peruánskou manželkou a synem, aspoň ale byl tak odvážný, že si řekl paní, jestli nám nemůže donýst něco k jídlu, že máme hlad. Já už jsem skoro myslela, že omdlím. Ráno bez snídaně totiž ani ránu. Paní se tvářila neochotně, ale donesla nám asi 3 sandwiche a nějaké brambůrky. A pak řekla, že už nic nemají. Další lidé ve frontě na nás koukali závistivě. A já jsem se hned cítila líp. Nicméně jsme se dohodli, že až se dostaneme k přepážce, tak my 3 půjdeme spolu, abychom se dostali na společný let, a hlavně abych já jim překládala. To jsme netušili, jak těžké to bude.

On Terminal 1 we found a restaurant and we finally got to know each other. I had the pleasure of getting to know Nacho and Jacqueline. They were going home for Christmas from Sweden. This situation was so bad that we didn't have any other choice than just laugh at it and make fun of it. Nacho ordered a wine so it was really nice and we ate. They also got to know each other only on the plane. So they had more in common but I spoke Spanish and sometimes made them laugh with it, and I also served them as their interpreter into English :) Then they closed the restaurant so we went to found some seats at the terminal and Jacqueline fell asleep very quickly but I wasn't that tired so I talked to Nacho for a while and he made me laugh by telling me something more about Peru and asking me if I knew those very easy words like fruits and vegetables :D And I was so glad that I took a pillow with me. I never take it because it's big and the airlines provide it on the longer flights. But I took it and used it a lot when sleeping in London and other places, airports, chairs :D In the middle of the nights some Heathrow employees came and started giving us bottles of water and blankets. That was very nice! They even put a blanket on a sleeping guy opposite to us. Well, we didn't sleep much. It was cold and very uncomfortable. So early in the morning we went to Terminal 5 to stand in the line for rebooking. We didn't even have breakfast. We thought if we went early, it would be fast because they said we should come at 9am and we came before 7am. But there was already such a loooong line!! Well, everybody lost their flights and they were coming with British Airways. There we met  other peruvian people from Sweden that we had already met they day before but they decided to try the hotel. But in the end they also slept at the airport because the hotel was for 280 pounds for two people and the airlines were paying just 200 pounds. And I am not exaggerating if I say that we stood in the line for over than 2,5 hours. I was looking at the clock. Meanwile, there were some other employees that were trying to help us but because our connection then was with American Airlines, it was quite complicated. A swedish guy, husband of one peruvian woman, was curageous and asked one employee if she could bring us some food that we were really hungry. And although she seemed very bothered, she brought us few sandwiches and some chips but then she said they have nothing more. I was so happy to eat. I thought I would faint. And everybody around us looked at us with envy :D I agreed with Nacho and Jacqueline that when it's our turn we will go together to get the same flight and go together. And also they needed me as an interpreter. But we didn't know how difficult would that be.

Když jsme se dostali k té přepážce, tak jsme řekli, co potřebujeme, a ta paní se první divila, co dělají spolu dva peruánci, co přietěli ze Stockholmu, a češka, co přiletěla z Prahy. Tak jsme řekli, že jsme se poznali na letišti. Tak říkala, že to je zajímavý, že zrovna jsme se senzámili všichni, co letíme do Limy. No, a trvalo to před půl hodiny, než nám vymysleli lety. Ona, a jeden vtipný sympatický pán, co tu paní na chvilku střídal. Podařilo se jim mě a Nacho umístit na let z NYC do Limy, ale třetí místo už tam pro Jacqueline nebylo. A já jsem se cítila blbě, protože vím, že oni dva chtěli cestovat spolu. Tak jsem to tomu pánovi řekla, tak nakonec zrušil můj lístek, a dal na ten let Jacqueline. Bylo vidět, že byla moc ráda, i když říkala, že jsem to nemusela dělat. A já jsem měla radost, že oni mají radost. Jen teda Nacho byl na letu do NYC v 13h a Jacqueline v 16h. V NYC se ale pak měli setkat a letět spolu do Limy. Byla to fakt síla, protože skoro všechny lety byly obsazené. Předvánoční situace + fakt, že polovina lidí, co přiletěla na Heathrow předchozí den, zmeškala let. Tak se mi tam snažili přijít na to, jak vyřešit let mně. Jestli bych letěla do NYC a pak ještě přestupovala v Panamě. Mně to už bylo docela jedno. Přímé lety nemají. A lety do Madridu a pak přímo taky už nebyly. A nakonec to ta paní našla. Našla mi let do Brazílie do Sao Paulo, a ze Sao Paulo do Limy. První mi říkala, že mi to neřekne, dokud to nebude mít jistý, my jsme jí ale nakukovaly do počítače, a i když ten jejich systém vypadalo jako nějaký kódový jazyk, po té půlhodině jsme se už trochu orientovali. A tak jsem dostala let!! Paní nám ještě každému dala 10ti librovou poukázku do Marks and Spencer na jídlo, protože jsme museli čekat, tak abychom neměli hlad, a protože já jsem letěla až v 21:25, tak mně dala 20 liber. Mockrát jsme jé poděkovaly, a šly jsme nakoupit. Musím říct, že za takové peníze se nakupuje hezky. Koupila jsem si věci, které bych si za "své" peníze nekoupila, jako třeba borůvky za 3 libry, a dvě lahve smoothie, které jsem stejně nakonec nezvládla vypít, protože to strašně zasycuje, a kontrolou člověk s tekutinama naprojde. Ale prostě jsem se snažila nakoupit vitamíny, abych z toho nedostatku spánku neonemocněla. Bylo to ale vtipný, protože jsme furt tak nějak průběžně během dne spali. Nacho totiž teda šel na svůj let, tak já  Jacqueline jsme si našly místa na letišti, a tam jsme se prospaly. Pak se se mnou i ona rozloučila, a já tam zůstala sama.

So when it was finally our turn we said what we needed and the woman was very surprised what two Peruvian people coming from Stockholm are doing with a Czech girl coming from Prague. So we said that we met at the airport. And she commented on it as being quite interesting that we all go to Lima and we met. It took them at least 30 minutes to figure out the flights. The woman, and a funny man who came to work for a while instead of that woman, managed to put Nacho and me on a flight from JFK to Lima but there were just two seats so it would mean that Jacqueline would have to go alone. So I felt quite bad because I knew that they wanted to travel together. So I told that man if he could put Jacqueline on the flight instead of me. So he cancelled my ticket and managed to put her on the flight :) She said that I didn't have to do that but I could see that she was happy. And I was happy that they were happy :) The only thing was that Nacho flew to JFK at 1pm and Jacqueline at 4pm. But then they met there and went together. It was really difficult to get us any flights because all of them were full and there was no direct connection to Lima. You know it was a tough situation because everybody is travelling before Christmas and also everybody needed to leave Heathrow. I almost went to JFK and then I would have to transfer in Panama. But then the woman found it. I would go straight to Brazil, Sao Paulo, and then from there to Lima. So I finally got the flight!! :) She also gave each of us a voucher for 10 pounds to Marks and Spencers, I got 20 because I was staying at the airport all day, so we thanked her and went to get some food :) Well, I must say that I enjoyed shopping with that kind of money. I bought stuff I wouldn't normally buy with my money because it's expensive, such as, blueberries and two bottles of smotthies that I didn't even manage to drink in the end because it fills one so easily and I couldn't go throught the security with liquids.  I tried to buy vitamins so that I wouldn't get sick from not sleeping much although we kinda slept the whole day when we needed. We were taking many naps :D Nacho had to leave us firts, then Jacqueline left and I was left at the airport alone.

Já jsem se připojila na internet, abych napsala Samovi (který mi zařizoval ten pobyt v Peru), že už mám let, a v kolik. A snažili jsme se vyřešit, jestli by nešel můj let z Limy do Chiclaya, který byl kupovaný zvlášť, nějak přebookovat. A jemu se to nakonec za 25 dolarů povedlo, což bylo super, protože ten let stál 160 dolarů a byla by škoda ho zmeškat a buď kupovat nový, nebo ještě po tom všem muset jet 10 hodin autobusem. Na facebooku jsem si taky vzpomněla na svoji kamarádku Anni, se kterou jsem se setkala v Londýně tenkrát, když jsem letěla do USA. Napsala jsem jí, a ona normálně sedla na metro, a za asi 80 minut (!!) za mnou byla na letišti :) mám to já kamarády teda :) Anni jsem teda aspoň dala to smoothie a nějaký wrapy, což jsem už nezvládala sníst, tak jsem aspoň měla dobrej pocit, že jsem jí nějak vynahradila tu cestu, a měly jsme skoro 2 hodiny, na popovídání si.

I got online and wrote Sam (who made the deal of me being in Peru) that I had the flight and if he could change my flight from Lima to Chiclayo so that I wouldn't have to loose it because it was bought separately. And he managed to change it in the end for 25 dollars which was very good because the flight cost 160 dollars and it would be quite sad to loose it and have to buy a new one or spend 10 hours going by bus after this loong flight. On facebook I also remembered my good friend Anni who lives in London and we met when I was going to Pennsylvania. So I wrote here if she wanted to come and she did. It took her around 80 minutes to get to the airport! Woow. I must say I have some very good friends. So we talked for about 2 hours before I had to leave.

Pak už jsem se konečně i já vydala na svůj let. Pro změnu mi na kontrole museli vyndat všechno z batohu a prohlédnout ho, i když jsem si tentokrát u balení dávala pozor, ale asi byl problém v tom, že jsem z batohu zapomněla vyndat lahvičku s vodou. Achjo. A pak už jsem se nalodila na let do Brazílie. Brazilci vypadali docela bohatě. Polovina lidí měli docela značkový nebo návrhářský kabelky, a když jsem pak procházela první třídou, tak tam seděly malé děti s ipadama v ruce :D A já tam mezi těma lidma v ikině, džínách, a nevyspalá. Kupodivu mi ale dali sedadlo v uličce! To bylo úžasný. A seděla jsem vedle nějakých mladých brazilců, kteří byli trochu kamarádský, ale já jsem jim moc dobře nerozuměla ani anglicky ani španělsky :D ale bylo to vtipný :) Celé letadlo skoro celou dobu spalo. Já jsem si dala špunty do uší, a myslím, že jsem z toho letu, co trval 11,5 hodin, prospala minimálně 6 hodin. Budila jsem se během letu, ale vždycky jsem zase usnula. Špunty do uší prostě strašně moc doporučuju, to byl můj zachránce, ono to letadlo jinak fakt strašně hučí. Ráno jsme přistáli v Brazílii, a tam mě poslali hned na přestup. Takže tentokrát žádný kontroly, super!! :) Vtipný v Brazílii, a na tom letu do a z Brazílie, bylo že mě všichni buď brali za brazilku, nebo předpokládali, že mluvím portugalsky, protože na mě furt portugalsky mluvili :D Začátek toho letu ze Sao Paula jsem prospala tak, že jsme dokonce prospala jídlo!! Probudila jsem se totiž, a všichni okolo mě měli před sebou prázdné mističky :D Tak hluboce jsem spala Jen mi teda bylo líto, že jsem neseděla na tomhle letu u okýnka, protože když jsem tam občas mrkla, tak výhled byl úžasný. Teda hlavně hory, ale prostě hory jižní ameriky!! :)

And then, finally! I went to get on my flight. I thought I was ready for the security check, I packed intelligentely, but I forgot a bottle of water in my backpack so they had to open it again and take out everything that was inside and check it. Why oh why?? At least I spared enough time for that. Then I could finally get on the flight to Brasil. The brasilian people looked quite rich. Half of the people had brand or designer bags and when I was going through the first class (or business class?) I saw many kids sitting there, some of them with their ipads. And I felt a bit out of place in my jeans, sweatshirt, without a sleep, looking very messy. But I was happy they gave me the seet in the aisle. That was great. And I was sitting next to some Brasilians that were quite friendly but I didn't understand well their English, nor Spanish. But it was funny. And all the people on the flight were sleeping at night. I used the earplugs and I must say that it is such an incredible thing, I recommend it to everyone travelling, it helped me to sleep a lot, it felt quieter and also the airplane makes a lot of sounds so I was spared of that. In the morning we landed in Brazil and they sent me directly to the Gate so no security check, yaay! The funny thing on the flight to and from Brasil was that many people thought I was brasilian or I don't know but they talked to me in portugeese and supposed I understood. And even when I gave them the weird look, they didn't realize. But anyway, to prove you how can I sleep in the plane when I am tired, I slept through the meal on the way to Lima!! It was a deep sleep, I woke up when people around me had their meal boxes empty. And I was sitting between two people. That was actually quite a pity. I would have loved to sit at the window because there was a nice view over the mountains and so :)

V Limě jsem ale zjistila, že mi nedošlo zavazado. No, musím se ale přiznat, že jsem to na 50% tak trochu čekala, protože jsem si v Londýně zavazadlo nevyzvedávala a nebyla jsem si jistá. Navíc v Lonýně mi řekli něco o tom, že si zavazadlo v Sao Paulo vyzvednout mám, ale když jsem nastupovala do letadla, tak jsem se ptala znova, a říkali mi, že nemusím, že mi ho přendají, a pak mě ještě k tomu v Sao Paulu poslali přímo k Gate a vůbec k zavazadlům, tak jsem neměla šanci. Takže jsem v Limě strávila ještě minimálně půl hodiny řešením toho zavazadla. Byla tam i peruánská paní s asi dcerou, které měly podobně dlouhou cestu jako já, ale nakonec je vlastně ani do Londýna neposlali, zrušili jim rovnou let a poslali je přes Dusseldorf, Madrid a Sao Paulo do Limy. Chudák vypadala strašně nešťastně, a když jsem si dávala karamelový bonbón z Marks and Spencers, tak jsem jim nabídla, a ta vypadala tak šťastně, že mě ani nenapadlo, že bych mohla obyčejným bonbonem udělat takovou radost. Občas vážně stačí málo :) No, takže moje zavazadlo se zaseklo v Sao Paulu a prý mi ho pošlou do Chiclaya následující den. Mám si zavolat.

In Lima I found out that my luggage didn't arrive. But I have to admit that I kinda thought that it would happen because I didn't pick up my luggage in London and I wasn't sure how would they transfer it. They also told me in London some mixed informations about whether I needed pick up my luggage in Brasil. But I didn't even get the the luggage when I was transfering. So I spent about 30 minutes in Lima dealing with the luggage problem. There was also another peruvian woman with her daughter. They also had a very long journey, they even cancelled their flights to London so she went through Dusseldorf, Madrid, Sao Paulo, Lima. She seemed very unhappy so I offered her a caramel candy from M&S and her face just lit up and she happily accepted it. I wouldn't even think how happy could I make someone with one candy. So I found out that my bag got stuck in Sao Paulo but they would send it over the next day. I should call them.

Když jsem vylezla, tak jsem zahlédla ceduli s mým jménem, a byla přivítaná Manuelem a jeho dcerou Sofií. Nasedli jsme do taxíku a vzali mě k nim domů na oběd. Cesta Limou byla zajímavá. Bylo teplo, ale naštěstí zataženo, takže to do mě s tím vším oblečením aspoň tak nepražilo. Ale vše, ještě s těmi mraky bylo takové šedé. Ale je pravda, že asi záleží, jakou částí města člověk jede. Ale jet po Limě je fakt zážitek. Ach, ta doprava. K obědu jsme měli ceviche, pro které jsme se stavili na jednom trhu, tam ho před náma udělali. A teď si představte. Ceviche je z mořských potvor. A ještě k tomu jsou ty potvory prý tepelně nepuravené, protože to je studené jídlo. Prý je "povaří" či co, ten citron, který se tam dává. Nepochopila jsem to teda. Ale přes moji velkou nesympatii k mořským potvorám, kterým se obloukem vyhýbám, mi to chutnalo!! Fakt! To moc nechápu :D Měli jsme k tomu rýži a něco jako hrachovou kaši.Byli moc sympatičtí, a se Sofií jsme si moc rozuměly. Je stejně stará jako já a na hodně věcí mám podobný pohled :)

When I got out I saw a sign with my name and I was greeted by Manuel and his daughter Sofia. We got to a taxi and they took me to their house for lunch. The journey through Lima was quite interesting. It was warm but luckily for me (concerning my clothes)  cloudy, and everything kinda seemed grey. But the truth is that it probably depends on the area. But going through Lima in a car or a taxi is an interesting experience. Oh, the traffic. We had ceviche for lunch that we got at some market where they made it for us. But I didn't understand the preparation much. Ceviche is usually from seafood. And it is a cold meal so the fish wasn't cooked or anything. They told me that the lemon cooks it. I don't get it. But taking into account my hatred towards seafood, it was very good!! :) it was very nice to be with them in Lima, they are good people and Sofia is a nice girl of the same age as me with some similar point of view at some things.

Odpočinuli jsme si, a pak mě vzali do směnárny, abych si vyměnila dolary za Nuevo Sol jejich peruánské peníze. A hned vedle směnárny byl obchod Bata!!! Prý, jestli nepotřebuju boty. Tak jsem jim řekla, že to je český obchod :) Vzali mě ale do nákupního centra, protože jsem si chtěla koupit nějaké oblečení na další den, protože jsme v těch džínách a tričku byla už třetí den, zavazadlo mi mělo dorazit až později, a nechtěla jsem sobotu v tom letním vedru přežívat v džínách. Po chvíli hledání jsem teda našla docela pěkné šaty, a i když byly trochu dražší, než se mi líbilo, koupila jsem je, abych měla v čem být, a navíc jsme už museli jet na letiště. Třeba z pojišťovny vytřískám peníze za zpoždění zavazadla. Mám to v pojištění. Vlastně, nemáte s tím někdo zkušenosti?

We had some rest and then they took me to the Money exchange so that I could change my dollars into the local currency - Nuevo Sol. And next to the exchange there was a shue shop - Bata!! It's a czech shop and they didn't know that and asked me if I needed to buy a pair of shoes. So I told them that it was a czech shop :) and they took me to a shopping center because I wanted to buy some clothes for the next day. I didn't want to spend any day more in those jeans and a t-shirt. And I wouldn't get my luggage until the evening next day. And it was really hot outside. So after some searching I found a dress, a bit expensive but I didn't have much choice and time because we needed to go to the airport. I might get some money from my insurance company for the delay. Actually, does anyone of you have experience with it?

Cesta na letiště byla další zážitek. Manuel má taxi, ale na letiště nemůže, protože na to je potřeba speciální povolení. Tak jsme dojeli kus před letiště, a tam jsme vzali další taxi. Na letišti jsme se rozloučili, já si šla vyzvednout letenku, koupila jsem si ještě na letišti šampon, abych si měla čím umýt vlasty (na sprchu jsem se ještě snad nikdy tolik netěšila), a láhev vody, protože jsem měla žízeň. Ale překvapilo mě, že voda byla dražší, než třeba džus, nebo jiná pití. Jenomže jiné pití žízeň tak dobře nezažene.

The journey to the airport was another fun experience. Manuel has a taxi but he doesn't have a license to go to the airport so we arrived near to the airport and there we took a taxi. There we said goodbye and I went to get my boarding pass. I also bought a shampoo at the airport (I just couldn't wait to get into the shower) and I bought a bottle of water because I was very thirsty. It was interesting that water was almost more expensive than a juice.

Už při čekání na let do Chiclaya jsem věděla, že jsem za exota :D Byla jsem tam prostě jediná sedící osoba, která velmi očividně vypadala jinak, než jako peruánec. Oni jsou celkem tmaví, a vesměs mají jen černé vlasy. Nebo prostě hodně tmavé. A takové svoje rysy. Ale všichni vypadali jinak celkem přátelsky, pořád se na mě usmívali :D

V Chiclayu jsem teda pátrala po někom, kdo mě měl čekat na letišti, a první mě odchytil Walter a jeho žena Monika, přitom já jsme myslela, že mě měla čekat Teresa, paní, u které jsem měla bydlet, se žlutou vestou - to bylo poznávací znamení. A tak jsem si myslela, že se domluvili a vyměnili si to. Ale oni se mě pak začali ptát, jestli mě neměl někdo čekat, tak jsme pak šli zpět, a já jsem už viděla José Carlose, se kterým jsem si jednou psala na fb, tak jsem věděla, jak vypadá, a s ním byla Teresa ve žluté vestě. Tak jsme se pozdravili, domluvili s Walterem na setkání v sobotu. A s Teresou a JC nasedli do taxíku. Tady to chodí tak, že cenu domluvíte předem, a smlouvat se může. Ale systém jsem nepochopila, protože taxík nás vyhodil jen v centru Chiclaya, a tam jsme museli sednout na jiné taxi, které nás zavezlo do Lambayeque. Měli tam dokonce chlapíka, který ty taxíky organizoval. Budu se muset zeptat. Asi ty některé taxíky jezdí jenom mezi letištěm a náměstím v Chiclayu, a ty ostatní rozvážej dál. A peníze asi nějak rozděluje ten pán. Nevím.

Already when waiting for the plane I knew that I looked different :) I was the only person so white and looking so different from peruvian people. They are quite dark, with dark or black hair and with their special features. But they looked very friendly and smiled at me :)

In Chiclayo I was trying to find someone who would be waiting for me and first I found Walter and Monica so I went with them but then they asked me if someone was supposed to be waiting for me so I remembered that Sam wrote me about Teresa, my host, coming in a yellow vest. So we went to look for her and I saw José Carlos who I had chatted with on facebook before I came and Teresa was there with him So we got into a taxi and went home. But I need to learn this local system of taxis or whatever because we took two taxis/cars and it was strange. But what I noticed is that when you get into a taxi, you have to agree on the price first. That's clever :)

No, ale už jsme byli doma, dostala jsem pokoj s velkou postelí a koupelnou, vysprchovala jsem se, a hlavně konečně jsem si mohla LEHNOUT a spát :) mmm

So we arrived home, I got a room with a big bed and a bathroom, so I finally had a shower and then I could finally LIE DOWN and sleep :) mmm

Vítejte v Chiclayu, v hlavním městě přátelství // Welcome to Chiclayo, the capital of friendship.