Předsudky a "co budeš dělat po škole?"

Jako celkem již obvykle o zkouškovém se tu chci dneska nad něčím zamyslet :)

Nedávno se mě opět jeden člověk zeptal: "A co plánuješ po škole?" Ta palčivá otázka, která mi byla už nespočetněkrát položena a na kterou doteď nedokážu inteligentně odpovědět. Jednu dobu jsem se snažila vymyslet nějakou reálnou a nezáživnou odpověď, jakože "asi budu v Nové Pace a budu učit", jindy jsem si z toho dělala srandu a říkala jsem: "radši se vdám a půjdu na mateřskou", ale teď už většinou jen pokrčím rameny. Prostě nevím.

Tento poslední člověk se mi snažil pomoci doplňující otázkou: "Jaký je tvůj cíl?" "Za čím jdeš?" To je pravděpodobně mnohem lépe položená otázka, ale pořád na to vlastně nedokážu odpovědět.

Už před několika lety, po neúspěšném semestru na VŠE, kdy se mi zhroutily plány na dalších 10 let, jsem přestala plánovat. Dobře, ne tak úplně, protože bych pořád něco ráda plánovala, mám to prostě v sobě, ale teď to beru spíš jako sny a představy. Sny, které se můžou stát, a často se stávají, skutečností. Některé sny se trochu vylučují, některé se naopak doplňují. A já vím, že si nemusím splnit všechny, ale budu vlastně šťastná, když se po škole vydám jednou ze všech těch možných cest. Anebo se nadchnu zase do něčeho jiného a budu taky šťastná.

A tady začínám narážet...

Za tyto roky, kdy se mě stále lidé ptají více méně na tu stejnou otázku, jsem si v hlavě vytvořila představu toho, co ode mě společnost očekává. Začala jsem si myslet, že bych měla dostudovat, najít si práci, usadit se, nejlépe si koupit dům či byt na hypotéku, založit důchodové spoření, vdát se, mít děti a případně v tom zakoupeném domě v klidu dožít. Byla jsem naštvaná, že má společnost tyto předsudky a že bych se podle nich měla řídit. Vlastně jsem měla pocit, že to nechci, ale že abych zapadla, tak bych se toho měla řídit. Začala jsem se tomu podřizovat. Trochu mě to frustrovalo, nevěděla jsem, co mám dělat. Co je správně. Nechtěla dělat to, co každý, na druhou stranu jsem pořád měla pocit, že pokud to neudělám, tak někdo bude proti.

V těchto myšlenkách jsem strávila tento půlrok na magisterském studiu v Olomouci a když se mě vlastně tento týden zase jeden člověk zeptal na onu otázku, došlo mi, že to tak ani není. Vzpomněla jsem si na spoustou lidí, kteří dělají věci jinak. Došlo mi, že v mnoha oblastech to nejsou ani tolik předsudky společnosti (i když tam určité jsou), ale předsudky moje. Neboli, předsudky vytvořené v mé hlavě, které by mohla mít společnost vůči mně. Z toho vyplývá, že hlavní problém je v mé hlavě. Ano, možná je standard někde jinde, ale nikde není napsáno, jestli je správné jít po škole pracovat a tak zůstat až do konce života, celý život spořit na důchod, založit rodinu, podnikat, nebo... Každý si dosaďte. Vždyť svět je tak krásný ve své rozmanitosti. Nevíte, kolikrát jsem si za poslední půlrok řekla, jak jsem ráda, že nejsme všichni stejní. Je tak hezké, že někoho zajímá toto, druhého tamto, jednomu jdou přírodní vědy, druhému jazyky a třetímu zase něco úplně jiného. Bez toho bychom se jeden bez druhého neobešli. 

A v tom jsem nakonec udělala i já svůj závěr, který vlastně žádný závěr není.

Stále nevím, jak na tu otázku odpovědět a také nevím, jestli má na tu otázku smysl odpovídat mými tisíci sny. Ale vím, že se chci na život dívat jinak a netvořit si předsudky. 

Učím se jít ze dne na den, z týdne na týden, z měsíce na měsíc a dál řešit jen důležité věci, které musí být předem vyřešeny. A co bude po magistru? No, já hlavně doufám, že ho úspěšně dostuduji! Zeptejte se za dva roky! :)

Co vy? Taky máte problémy s předsudky? A co má teda člověk po škole dělat? :D

PS: Je pravda, že Filologie je fakt divnej obor. Kdybych studovala peďák, medicínu, na kuchaře, nebo elektřikáře... tak by se mě lidé tolik neptali a asi by bylo i jednodušší odpovídat. Ale řekněte mi. Co mám po filologii dělat?? :D