V Peru jako doma

Mnohokrát se mě někdo zeptal, co se mi nejvíc líbí v Peru. Nebo proč tam vlastně jezdím. Už jsem jednou psala článek o tom, proč ráda cestuju. Můžete si ho přečíst, ale odpovědí byli lidé. I když to není samozřejmě jediný důvod, bývá to můj hlavní důvod. Peru mám moc ráda a lidé mě často těší, ale i vytáčí. Tak tam jsou samozřejmě i jiné faktory, které mám ráda... Na příklad jídlo nebo to úžasný klima (s příchodem zimy mi to peruánské klima chybí čím dál víc) :) Ale jděme zpět k tématu.

Letos jsem byla v Peru už potřetí. Vracela jsem se tam po skoro třech letech. Částečně jsem se neuvěřitelně těšila, ale částečně se mi tam ani moc nechtělo. Tím, že jsem tam letěla už poněkolikáté neznamenalo, že bych už Peru znala nazpaměť. Zase jsem si nebyla úplně jistá, co čekat. Říkala jsem si, proč nejedu na nějaké nové místo. Poznat něco nového. Těšila jsem se na lidi, které tam znám, ale nevěděla jsem, jak mě přijmou, jaké to bude. No, nakonec až na prvních pár krušných dnů v Limě, celá cesta strašně moc předčila moje očekávání. Všichni lidé, které jsem potkala, byli moc milí a šťastní, že mě vidí. Pořád mě zvali na jídlo a abych k nim přišla a trávila čas. Taková pozvání jsem ráda přijímala a sama jsem mohla vidět, že se většina vztahů ohromě prohlubovala. Mohla jsem zároveň vyprávět, ale také moc poslouchat. O tom asi ale ještě trochu napíšu článek.

Při vzpomínce na momenty o kterých chci dneska psát, si vždy vzpomenu na část jedné epizody ze seriálu Přátel. Pokud seriál dobře znáte, tak pochopíte, pokud ne, podívejte se na toto video. Je to z epizody, kdy jsou všichni v Londýně a Joeymu se začne stýskat po New Yorku. Zapne televizi a tam hraje znělka, ve které se zpívá "Where everybody knows your name, and they're always glad you came...". Česky by se to dalo přeložit jako: "Tam kde všichni tě znají a jsou rádi, že tě mají..." Vtipné je, že tak se já cítím v Lambayeque.

Lambayeque, městečko na severu Peru, je moje srdcovka. Je pěkné, mimo Panamericanu celkem klidné (zvlášť v porovnání s většími městy), má zajímavá muzea a historická místa v blízkém okolí, do většího Chiclaya to je jen 15 minut a k moři to taky netrvá dlouho. Přestože má Lambayeque skoro 50 tisíc obyvatel, tak když tam přijedu, mám pocit, jako bych byla v naší malé Nové Pace. Můj pocit takového druhého vzdáleného domova letos umocnilo několik zajímavých setkání. Byly to takové vtipné momentky, které ale okořenily můj pobyt a dodaly mu přidanou hodnotu. Anebo buďme upřímní - byly to nejlepší momenty mé cesty. Všechno bylo krásné, ale tohle udělalo můj pobyt speciálním. A hlavně...měla jsem opravdu pocit, že tam patřím (dávný sen splněn) :D O některé z těch setkání se s vámi teď podělím :)

1. El Rincón del Pato

Když jsem byla poprvé v Peru, byla jsem ty dva měsíce ubytována u majitelů restaurace El Rincón del Pato. Restaurace vlastně zabírá větší část jejich domu, takže i já jsem měla možnost poznat snad všechny zaměstnance, kteří tam pracovali. Vzhledem k tomu, že nejsem úplně extrovertní, trochu mi to trvalo, ale když jsem odjížděla, tak jsme byli kamarádi a po mých českých buchtách se ptali ještě při další návštěvě. Před tím, než jsem tam letos přišla, jsem měla možnost v Lambayeque jít do jiné restaurace - El Cántaro. Nikdy jsme tam nebyla a byla jsem zvědavá. Sama bych tam asi nešla, ale pozval nás tam jeden místní doktor, u kterého jsme byli ubytované. Tak dorazíme do restaurace, vejdeme dovnitř a koho nevidím? Miguela, který předtím pracoval v El Rincón del Pato! Nechtělo se mi tomu věřit! Bylo to srdečné pozdravení, on nechápal, co tam dělám a lidé okolo mě nechápali, odkud se známe. Bylo příjemné být v pro mě neznámé restauraci a mít tam někoho tak známého.

Když jsem se vracela do El Rincón del Pato, tak jsem se nemohla dočkat toho, až všechny uvidím, byla jsem hlavně zvědavá, kdo tam ještě pracuje. Vyšlo to tak krásně, že jsem dorazila ve chvíli, když už byla restaurace zavřená pro příchozí, poslední zákazníci dojídali a zaměstnanci uklízeli. Zazvonila jsem a otevřel mi Carlos, syn mé hostitelky Teresy. Jakmile jsem vešla do restaurace, tak se ozvaly výkřiky a já jsem s radostí běžela pozdravit holky číšnice, které jsem měla moc ráda. Bylo krásné vidět, že ani ony na mě nezapomněly a hned se ptaly, co mě přivádí. O tom, jak srdečné bylo setkání s Teresou ani nemusím mluvit. Když jsem pak vyšla schody do "mého" pokojíčku, prošla jsem okolo místnosti, kde se pere a přivítala mě vůně, která mě vrátila zpátky v čase. Ano, byla jsem zpátky doma :)

Ke konci mého pobytu jsem pak šla po městě a vracela jsem se právě do té restaurace, opět v době, kdy už byla zavřená, a jak jsem šla, tak mě někdo pozdravil a koho jsem to neviděla, další číšnici z restaurace, která tam ten den, co jsem přijela, nebyla. Šla i se svojí mamkou, tak mě představila a tak jsme se daly do řeči. Připadala jsem si, jako starý známý, co zná celé město :D

2. Iván

Když jsem se potřebovala z Chiclaya přesunout do Lambayeque, rozhodla jsem se jet s colectivo, protože je to trochu pohodlnější, než combi, a mnohem levnější, než taxi (o MHD zas někdy jindy). Přišla jsem k autu jen s řidičem, tak jsem si mohla sednout dopředu a zatím, co jsme čekali na další pasažéry, jsme se dali do řeči. Pan řidič se jmenoval Iván a hezky se s ním povídalo, zeptal se na moje jméno a dal mi i svoje číslo, kdybych něco potřebovala.

Druhý den ráno jsem šla po ulici na setkání s kamarádkou a najednou kolem mě projíždí auto, ze kterého někdo řve "Jirina!!" (čti: džirína). Rychle kouknu a kdo tam nejede? Iván! Tak to mi opravdu vytvořilo úsměv na tváři :)

La Cucarda zvenku - nenápadná :)

3. La Cucarda

Lambayeque se vyvíjí, otevírají se tam nové podniky, ale já už tam mám své oblíbené. Jedním z mých asi nejoblíbenějších je La Cucarda. Je to malá kavárna ženy, která to místo dala dohromady a otevřela s láskou. Má to krásné a stylové. Když vejdete, tak vidíte dvorek, kde jsou stolky a můžete sedět na čerstvém vzduchu a pod hvězdami, nebo tam je víc soukromí v takové místnůstce plné retro věcí a suvenýrů z cest, které buď Milagros dovezla sama, nebo je dostala od svých zákazníků a kamarádů. Doporučuju tam jít a za pár korun si dát kávu, čaj nebo nějaké jiné dobré pití a k tomu jíst ten nejlepší "pastel de pollo" v Peru, pokud nechcete slané, tak čokoládový dort je taky výbornáý. V La Cucarda jsem byla asi jen 4x, ale byla to láska na první návštěvu. Letos jsem měla strašně málo času, lítala jsem z místa na místo, ale chtěla jsem tam aspoň jednou zajít, tak jsem si tam dala sraz s kamarádkou Olgou, se kterou jsem se chtěla sejít tak jako tak. Jako správná Češka jsem přišla brzo a Olga jako správná peruánka přišla trochu později, tak jsem chvíli čekala před vchodem, kde jsem málem přišla o mobil (další příběh zase na jindy). Když ale Olga dorazila, tak jsme vešly, ona Milagros znala, tak se pozdravily, já jsem taky pozdravila a v tu chvíli se na mě Milagros zadívala a zeptala se: "Nebyla jsi tady náhodou už někdy s Teresou?" Nemohla jsem věřit svým uším, ona si mě pamatovala :) Potvrdila jsem její domněnku a říkala jsem, že to je už dávno. Ona si myslela, že před rokem, tak jsem ji vyvedla z omylu. Vůbec jsem to ale nečekala a bylo to moc milé, opravdu jsem zírala, že si to pamatuje! Hned jsem se tam cítila mnohem líp, prostě jako doma.

Kafe a pastel de pollo :) (všimněte si limetky na talíři, k dispozici k pokapání - nesmí chybět u žádného peruánského jídla :D )

Taková setkání zpestřují život a cesty. Z Lambayeque a Chiclaya se mi nechtělo odjíždět. Bylo tam moc milých lidí, jak starých známých, tak i lidí, které jsem poznala letos. Bylo mi tam z tohoto hlediska moc příjemně.
Nechápu, že si mě někteří lidé takto zapamatovali. Vím, že má výhoda je, že vypadám jinak, takže si mě lidé všimnou a zároveň umím španělsky, takže si můžeme popovídat. Když člověk ale letí přes půl zeměkoule a při cestách městem zjišťuje, že si ještě pořád pamatuje většinu ulic nazpaměť, dokáže používat MHD, jakoby tam naposledy byl včera a má taková přivítání a setkání, opravdu je to další domov. Ne všechno je růžové a další článek by mohl být klidně o negativismech, ale ačkoliv se snažím být realista, ráda vidím to pozitivní a raduji se z toho. Tak se teda raduju i z toho, kolik milých a přívětivých lidí jsem v Peru mohla poznat, kteří mě přijali za svoji, dali mi najevo, že jim na mně záleží a že mě mají rádi. A já je mám taky moc ráda a záleží mi na nich. Nevím, jak jim to vždy ukázat, ale jeden ze způsobů je ten, že se tam pořád vracím. Nedá mi to. A oni to ocení :)