Bláznivý leden

Přesně tak, jak to čtete v názvu článku, takový mi tento měsíc přišel. Dalo by se říct, že to byl měsíc plný emocí. Převážně pozitivních a neuvěřitelných, ale taky negativních a hodně těžkých chvílí, kdy jsem chtěla vším praštit. Pokud platí pravidlo "jak na nový rok, tak po celý rok", tak se mám ještě na co těšit :D Asi bude dávat nejvíc smyslu, když navážu na předchozí článek, kde jsem už jeden malý úspěch nakousla. 

Do Nového Roku jsem si moc předsevzetí nedávala. Dostala jsem ale jeden skvělý a chytrý diář, který má stránku vyhrazenou na cíle, tak jsem si tam nějaké napsala, abych věděla, jakým směrem se chci posouvat. V rekapitulaci roku 2016 jsem zmínila, že jsem pár dní před koncem roku nahrála jedno video na svůj YouTube kanál. Díky tomu videu jsem získala minimální potřebný počet vyplněných dotazníků k diplomce. Jenomže to nebylo všechno. To video doslova explodovalo. Během následujících dní ho viděly tisíce lidí a mě nad tím zůstávala hlava stát. Vůbec jsem to nechápala a jen jsem se smála. V jednu chvíli to bylo opravdu šílené, pak to zase polevilo. Bylo super vidět reakci na něco, co jsem vytvořila i když to byl převážně hodně spontánní počin. Ta horší stránka věci bylo moje menšící se soukromí a čas. Začaly mi na Facebooku chodit stovky zpráv a žádostí o přátelství. Jednoho dne jsem z toho začala mít úzkostný stavy a vrhla jsem se do úpravy mého soukromí na Facebooku. V druhém kroku jsem založila novou stránku pro tyto lidi a všechny na ně přesměrovávala, protože jsem nezvládala ten chaos. Někteří z lidí, co mi psali si to dokonce vzali osobně a naštvali se. Byl to den, kdy jsem si musela na několik hodin na mobilu vypnout internet, abych se mohla uklidnit a abych se mohla učit... a to je ta další věc. Ve chvíli, kdy máte jedno z nejtěžších zkouškových období se prostě nedá číst stovky komentářů denně a odpovídat na desítky zpráv, jenomže já jsem člověk, který nemá rád to číslo, co ukazuje nepřečtené zprávy. Další proces učení, aby mě to neštvalo. Byli lidé, kteří mi vynadali, že si na YouTube nekotroluju komentáře, protože se tam lidi mezi sebou hádali. Pokoušela jsem se je teda průběžně aspoň číst a nevhodné mazat. Můj respekt vůči osobám, které mají mnohem větší publikum o to více vzrostl. Stále pro mě je záhadou, jak se to vlastně stane, že jedno video takhle najednou exploduje...

V souhrnu, za leden video získalo 300 000 shlédnutí. Můj kanál získal 6000 nových odběratelů, kteří jsou z většiny Peruánci a jsou zvědaví, jaký je život v České republice. Přes nějaké nenávistné komentáře na moji osobu a kupu nenávistných komentářů vůči Peruáncům, nebo Chilanům, byla většina komentářů pozitivní.

Můj dotazník k diplomce už zaznamenal přes 4250 odpovědí. Mnohem mnohem víc, než byla moje původní ambice a sen. Je vtipné, že když si vzpomenu, jak jsem plánovala způsob, kterým bych mohla získat ten můj cíl tisíce dotazníků, uvažovala jsem, že kontaktuju nějaké slavné/známé youtubery. To jsem taky udělala. Až na jednoho mi nikdo neodpověděl. To mě dovedlo k tomu počinu vytvořit svoje video, po kterém mi lidé říkají, že jsem slavná. Já se tak necítím, ale jsem vděčná, že to video splnilo hlavní účel.

Další dozvuk onoho videa byl fakt, že o mě vyšel článek v internetové verzi jedněch z největších peruánských novin. To byl další z pro mě nepochopitelných momentů. Když mi o tom napsal první člověk, jeden Peruánec žijící v Čechách, tak jsem byla ve vlaku do Olomouce. Byla to vtipná cesta.

"Líná huba, holý neštěstí." "Odvážnému štěstí přeje." Tato rčení jsem slyšela odmalička. To s tou hubou, to mi často dělá problém, rozhodla jsem se to překonat a zeptala jsem se, jestli by nebyla nějaká možnost nějaké stáže na ambasádě. Když jsem se rozhodovala, kam bych šla na VŠ, hodně jsem uvažovala o diplomacii. Mým snem bylo stát se velvyslankyní. Ráda jsem slýchávala o tom, že jeden známý mamky je velvyslanec a teď žije tam a pak zase jinde. Přišlo mi to fascinující. Zároveň se mi líbila diplomacie. Jako skoro prostřední dítě jsem se tomu učila odmalička, to mi připomněla knížka o rodinných konstelacích. Nacházet společná řešení a vyjednávat, to by mi šlo. Snažit se někoho neurazit, to jsem se většinou ani nemusela snažit, naopak jsem se učila odvaze říkat to, co si myslím. Nakonec jsem ale ve výběru VŠ šla za praktičností. Mohl by se můj dávný sen aspoň částečně splnit? Ještě ten večer jsem posílala životopis na peruánskou ambasádu v Praze a nedočkavě čekala na odpověď. Pár dní na to mi volali, domluvili jsme si schůzku a já skákala nedočkavostí.

Aby ale vše nebylo tak dokonalé, přišel ten těžký týden. Říkala jsem si, jestli to je proto, aby mi nepřišel život tak dokonalý, nebo aby ostatní nezáviděli? Opravdu byla potřeba to vše dobré takhle násilně vyvažovat? Nedala jsem tři zkoušky. Zkoušky, které jsou poměrně náročné, hlavně časově, ale i psychicky. Nejhorší představa toho, že jsem je nedala, byla ta, že jsem nevěděla, kdy je budu opakovat. Můj diář byl už tak nabitý jinými povinnostmi a zkouškami, ale hlavně už jsem potřebovala začít řešit diplomku. Během toho týdne, kdy jsem se tyto věci dozvídala, jsem si mírně sáhla na dno, ale zároveň jsem přišla na to, že si opravdu musím urovnat priority a některé věci pustit. Ne tak důležité věci jsem odložila. Přestala jsem odepisovat na zprávy. Další věci jsem odmítla. Notebook jsem celé dny ani nezapínala a soustředila jsem se na učení. Když se člověk donutí, tak se zvládne učit, ale taky má někde svůj limit, po tolika týdnech zkouškového to je čím dál těžší, takže zkoušky byly částečně zaplacené prostudovanými dny a nocemi, ale taky hlavně Božími zázraky. A tím jsem se z tohoto týdne vyhrabala, došla na opakování jedné z těch zkoušek, zažila si stres jako jsem nezažila od španělské státnice, po více než půlhodině utrpení jsem ze sebe vypotila vše, co jsem o daném tématu věděla, prošla jsem zkouškou a tím se uzavřel ten příšerný týden.

A tím se dostáváme k poslednímu dnu ledna. Jela jsem do Prahy vidět moji milou Maťku, loňskou spolubydlící, která se dostala jako letuška do Dubaje. Měla zrovna let do Prahy, tak jsem ji musela vidět. Mimo to jsem se setkala s bývalou spolužačkou a ... jela jsem na Peruánskou ambasádu. Vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat. Byla jsem vlastně plná očekávání a zároveň jsem vůbec nevěděla. No a abych to tu zbytečně neprodlužovala, tak velvyslanci jsou vlastně také lidé... Mají to tam takové pěkné, malé... Strávila jsem tam moc hezký čas konverzace s paní velvyslankyní, která viděla moje video a líbilo se jí. Práci tam sice zatím nebudu mít, ale domluvily jsme se na určité vzájemné spolupráci, na kterou se těším a jsem zvědavá, co z toho ještě bude. Vlastně to asi dopadlo úplně nejlíp a tato zkušenost určitě stála za to! :)

A i když teď budu nějaké ze svých sil soustředit na tvoření videí, jsem ráda, že jste tu stále se mnou a že můžu blog využívat jako jiný prostředek komunikace. Potřebovala jsem to tu všechno ze sebe vylít... Stále zažívám, že žádný sen není tak velký, aby nemohl být splněn...ale taky to, že když něco nevyjde přesně tak, jak chceme, neznamená to, že to je špatně. Mé sny se často plní trochu jinak, než jsem je měla naplánované a já jsem za to ráda, protože to je vždy to nejlepší! :) Takže s úsměvem vstupuji do února, který určitě bude zase úplně jiný, já jsem si ho pracovně nazvala měsícem diplomky, protože v tomto měsíci bych ji měla napsat. Držte mi palce a já se zase během dlouhých večerů, nebo po dnech psaní ozvu tady :)

A jaký byl váš leden? :)