Jak jsme se (ne)ztratili v Dubaji

Přes Vánoce jsem se vydala podruhé do Dubaje. Dlouho jsem koukala po letenkách na Vánoce, všechny jsou totiž asi 2-3x dražší, než jindy, ale pro mě to jsou prázdniny, které jsem chtěla využít na nějakou cestu do teplých krajů. Nejlíp v tom právě nakonec vyšla Dubaj. Je tam teplo a mám tam kamarádku. I když nejsem fixovaná na Vánoční tradice a sníh za okny, úplně se mi nechce trávit Vánoce někde v hostelu "sama". V závěru to dopadlo tak, že se se mnou vydal i brácha :)

Na Štědrý večer jsme přiletěli a na 1. hod Vánoční jsme se vydali na Vánoční trhy do jednoho obchoďáku. Vzhledem k tomu, že je trochu dál a nechtěl se nám platit taxík, rozhodli jsme se zkusit místní městské autobusy. Nevím, jestli to bylo to nejlepší 

rozhodnutí.

Začalo to tím, že Maťka zjistila, že nemá nabitou kartu, nakonec ale zjistila, že tam má 6 dirhamů a autobus měl stát 3. Tak to by mělo stačit. Čekali jsme na autobus 24 a najednou vidíme, že už přijíždí. Nějak nám nepřišlo zvláštní, že na autobusu bylo napsáno F24. Chyba byla ta, že jsme první nastoupili já a brácha a pak až Maťka. No a té to nahlásilo, že nemá dostatek peněz na té kartě na to, aby jela autobusem a tím pádem nemohla nastoupit. Bylo to všechno tak rychlý, že jsme nikdo nevěděli moc, jak reagovat. Maťka vystoupila a my zůstali s tím, že se sejdeme v tom obchoďáku, tam bude wifi. Tady je důležité zmínit, že internet v mobilu tu nemáme, SMS jsou drahé a volání ještě dražší. Tak jedeme, autobus není špatný, dokonce dvoupatrový a my ukořistili sedačku vepředu nahoře. Jenomže...po chvilce mi něco nesedí. Autobus zastavuje častěji, než měl, odbočuje, kde se mi to nezdá a když staví u metra, které k nám je nejblíž, říkám bráchovi, jestli bychom radši neměli vystoupit. Začíná mi docházet, že to F v názvu se nám asi stalo osudným a určitě jsme tu neměli být. Brácha je v klidu, v důvěře, že nás autobus zaveze někam podobně blízko, chce dál sedět v autobusu. Já ustoupím, čehož pak lituji, protože autobus se začne vracet. Zeptáme se tedy spolusedících, kteří nám potvrdí, že autobus teď už jede na sever, zatímco my potřebujeme na jih. Ach jo. Další zastávku teda už bez kompromisu vystupujeme. Kus od domu a kus od metra. Rozhodneme se spíš dojít k metru, kde po delším zkoumání plánku naplánujeme cestu. Sedneme na metro, pak přesedneme na další linii a na skoro konečné zastávce nasedneme na ten původní autobus, tentokrát už správný. Tak tedy jedeme a ze začátku se nám daří. Cesta je to sice dlouhá, ale klidná. Na konci najdeme i správnou autobusovou zastávku, jenomže autobus jezdí každých 20 minut, tak nevíme, jestli právě před minutou jel nebo jestli za 3 minuty přijede :) Chvilku studujeme jízdní řád a koukáme, že autobus, co právě přijíždí, má taky zastávku Festival City Mall, tak na něj sedneme s nadějí, že nás doveze na patřičné místo. Aby to nebyl konec našeho dobrodružství, přeslechneme název zastávky, když se blížíme k danému místu, brácha zahlásí, že to určitě zastaví ještě někde blíž, ale místo toho koukáme, jak se autobus jenom vzdaluje. Tím, že jsme váhaví, nezastaví nám autobus ani na další  zastávce, tak si už zoufale v autobuse stoupáme a vystupujeme na další zastávce. Takže dvě zastávky od Mallu. Vydáváme se směrem zpět, brácha jde sebevědomě přes silnice, kde není přechod, pod podjezdem, přes udržované trávníky a okolo květin, já ho s nadáváním následuju. Základní orientaci zvládáme, tak jdeme tím směrem, já umírám, protože se mi zkraje cesty sedřely nohy a asi tam mám puchýře. Po asi 15 minutách konečně docházíme do obrovského obchoďáku a čeká nás mise č. 2. Najít stromeček, u kterého nás čeká Maťka a pokud možno se po cestě připojit na wifi a napsat jí. Ona se tam samozřejmě svým způsobem dopravila asi o hodinu dříve :D 

Tento příběh má šťastný konec, Maťku jsme našly, koledy jsme si poslechly a zbytky Vánočních trhů jsme viděli. Dokonce jsme si i něco koupili a dali k jídlu - já cupcake v Magnolia Bakery (pokud jste o nich neslyšeli, o hodně přicházíte) a tacos někde jinde. Brácha si zašel na donut (koblihu) a Maťka na kafe. Vlastně jsme všichni byli spokojeni.

Jestli si ale myslíte, že zpět jeli konečně tím busem 24, to se nám úplně nepodařilo. Maťku to opět nepustilo kvůli nedostatečnému množství peněz na MHD kartě, tak jsme museli jet taxíkem k metru, kde si kartu dobila a pak jsme tu cestu autobusem konečně dokončili. Přece jenom tady je vše docela daleko a autobusy, ačkoliv nejsou nejpříjemnější nebo nejprestižnější dopravou, jsou bezkonkurenčně pro nás nejlevnější.

PS: Píšu tu o druhé cestě do Dubaje, aniž bych byla schopná napsat o té první. Mám tu rozepsaný článek....má tu rozepsaných asi 8 článků, tak doufám, že mě chytne slina a dokončím to :)