Wow, to byl rok!
Jak moc se ráda dívám dopředu a užívám si přítomnost, letos jsem se mnohokrát zamyslela nad tím, co se stalo a nepřestávala jsem se divit. Některé věci mi přijdou jako něco, co se stalo dávno. Byl to rok plný pádů, bolestivých momentů a chvílí, které nebyly příjemné, ale taky rok plný požehnání, úžasných chvílí a vděčnosti... no a taky poměrně dost cestování. I tuto rekapitulaci píšu z Dubaje, kde jsem tentokrát spíš na takové odpočinkové dovolené právě proto, abych měla čas i na blog a čtení knížek :)
Tak jdeme na to!
 |
| YouTube Space v Berlíně |
Leden - do prvního měsíce roku vstupuji s velkým stresem. Zaprvé se mi v práci zvyšuje úvazek poměrně o dost a zadruhé se učím na opravné státnice z angličtiny. Do těch jsem mám asi dva týdny a nemám pocit, že bych toho uměla víc, než napoprvé... Mám ale lepší strategii a je to vše trochu usazenější. Naučím se docela rychločíst a státnice nakonec díky Bohu dávám. Mezitím se ale dějí ještě jiné věci, kdy kvůli brnění/mravenčení skoro v celém těle musím obíhat doktory.
Únor - s bráchou začínáme chodit do pokročilých tanečních a víc si toho nevzpomínám. Jediné, co mě napadá je moje první magnetická resonance v životě při které usnu (spánkový deficit ze státnic?) a promoce. V Olomouci mají takový ty šílený hábity a čepičky, ve kterých je nakonec vlastně jedno, jak se člověk na promoci oblékne a je v nich vedro. I tak to ale je hezká událost, jeden z pánů má vtipný proslov, vidím některé spolubydlící a můžu s rodinou opět trochu projít Olomouc.
Březen - jarní prázdniny využívám k tomu, že s kamarádkou projíždím kus Španělska. Naplánovala jsem takovej šílenej výlet autobusy, kde se skoro každý den někam přesunujeme (3-8h v autobuse). Začínáme i končíme v Barceloně a mimo to během toho týdne navštívíme další 4 města. Je to hodně zajímavý, pro mě zase úplně jiná zkušenost. Nejvíc se nám ale nakonec líbí asi v Burgosu, protože i když tam skoro celou dobu prší a je zima, mám tam kamarády a lidský faktor dělá hodně. Více o tom výletu zase jindy :)
Duben - v dubnu mě navštěvují postupně dvě mé bývalé olomoucké spolubydlící a se třetí (Maťkou) se na konci měsíce setkávám už podruhé ve Vídni. Jdeme do Schmetterling Garten, moc doporučuji, je to tam skvělé!
Květen - měsíc doktorů? Začínám 1. května v Praze na klinice Gemini, protože mým dlouhodobým snem je laserová operace očí. Trávím tam ten den asi 3-4 hodiny, protože mám slabou rohovku a na některá měření mě radši posílají dvakrát, aby si byli jisti, že mě na operaci můžou doporučit. Oceňuji jejich přístup a doporučení nakonec dostávám. V tom týdnu se dovolám na výsledky z MR a jsem hospitalizovaná v Jičíně (poprvé v životě v nemocnici), kde mi dělají lumbální punkci a pak tam ležím 3 dny na kortikoidech. Je to docela odpočinek a přečtu nějaké knížky. Další dva dny s bolestí hlavy učím a v sobotu na mě útočí postlumbální syndrom v plné síle tak, že musím už v Jičíně vystoupit z autobusu, kterým jedu do Prahy a zavolat známému, jestli mě nedoveze domů. Netuším, co mi je, ale můžu jen ležet, jinak mě nesnesitelně bolí hlava a oči, až brečím. Můžu si dojít tak akorát na záchod. Až v pondělí, kdy se už cítím líp, to jeden známý identifikuje a pojmenuje.
Červen - v Praze na latinskoamerickém Merkádo si dávám výborné tacos a alfajor a druhý den se setkávám s peruánským párem, co sleduje můj YouTube kanál. V Praze jsem ten měsíc víckrát a setkávám se takhle ještě s jedním argentinským párem, s jedním peruáncem a taky v Praze poznávám nová zajímavá místa. 21. června mám ve Zlíně operaci očí. Je to silný zážitek, při východu z operační místnosti se mi chce radostí brečet. Ten den mi změnil život. Pár dní na to jedu se školou na cyklisťák, kde vlastní chybou krásně přeletím přes řidítka, no dejme tomu, že ten klidový režim dodržuji v rámci možností :D
Červenec - není nad to, než jít do lesa a nacpat se borůvkama a ještě si jich kupu donést domů, že? Na červenec jsem ulovila nějaké levné letenky, jedny do Anglie, kde se v Londýně konečně podívám do The Globe na Shakespearovu komedii, jeden z nejlepších zážitků, moc doporučuji, pokud máte jeho hry rádi. Taky zjišťuji, že mají nějaké peníze nové. Automat mi nebral jedno-librové mince :D Vydávám se kousek na sever do Derbyshire navštívit kamaráda, opět - lidský faktor dělá cestování mnohem lepší a můžu poznat místa, kam bych si sama nezašla. Abych ten lidský faktor zvýšila, scházím se před odletem v Londýně ještě s Ráďou, která tam zrovna taky je a ten samý večer odlítá zpět do ČR. Vlastně je neuvěřitelné, že se známe už 9 let, tak spolu zavzpomínáme na ten den, co jsme se v Anglii poznaly.
Hned na to s bráchou podnikáme rychlovýlet do Berlína (opět levné letenky) a v YouTube Space spolu natočíme 2 videa a zároveň se naučíme něco o osvětlování atd. Je to hodně zajímavé. No a nemůže chybět tábor, místo, kde se vracím do dětství a nemusím řešit okolní svět :)
Srpen - mi plní další z mých snů a to letět v Business Class. Letím na pracovní pohovor do New Yorku na jednu pozici v církvi (spoiler: vybrali mě). To, že je pohovor v NYC ale neznamená, že práce je tam ;) Nicméně z nějakého zvláštního důvodu mě paní v Praze dá na druhou část cesty do business class, aniž by mi to řekla, takže já to zjišťuji až při přestupu v Zurichu. Je to snad můj první takový oficiálnější pracovní pohovor v životě (z toho, co si vybavuji... skype s aupair rodinami nepočítám) a myslím, že probíhá dobře. Z New Yorku pak mám dobrodružnou cestu do Pennsylvánie, kde týden trávím u rodiny mé kamarádky Johanny. Ráda je zase po 5 letech vidím, jsou úžasní a cítím se tam jako doma. Oslavím tam i svoje narozeniny. Kupuji si tam dron. Před odletem si naplánuji denní dobrodružství v New Yorku a navštívím nějaká pro mě nová místa a letím domů, tentokrát už normálně :D
V přípravném školním týdnu trávím dva dny v Krkonoších na workshopu o zážitkové pedagogice v angličtině s Broňou a je to skvělé nakopnutí do dalšího školního roku. Je to asi nejlepší workshop, na kterém jsem byla, maximálně praktický a navíc se můžu sdílet i s dalšími učiteli a inspirovat se od nich.
Září - tím nám začíná další školní rok, pro mě opravdu velký rozdíl oproti tomu prvnímu. Člověk se v tom učení víc usazuje a nachází si svoje cesty, strašně mě to baví, i když zároveň vyčerpává. No a taky se dozvídám svoji diagnózu toho, co se táhlo od ledna. Mám roztroušenou sklerózu. Po cestě domů z Hradce (kam teď budu ještě hodně jezdit) to trochu obrečím, ale není to už to zoufalství, co jsem zažila jeden večer v nemocnici v květnu, kdy jsem věděla, že to je podezření a googlila jsem si, co to znamená (nejhorší možná věc v takovou chvíli). Teď to je spíš takové vyplavení emocí. V tom všem zažívám neuvěřitelnou vděčnost - za to, že se to zjistilo brzo, že rozhodně podle mě nejsem v nějakém závažném stadiu, že mám dobrou zdravotní péči, že dostanu léčbu, a v závěru to, že dostanu možnost účastnit se klinické studie, která by mi měla nabídnou účinnější léčbu než ta, co je klasicky nabízená novým pacientům. S tímto konečně i dostávám motivaci začít pravidelně cvičit, což mi pomáhá cítit se lépe. Když už se ale cítím lépe, tak mě začínají příšerně bolet zuby, že na to je i ibalgin slabý a já si minimálně týden zažívám peklo... No a taky se mi rozbije dron... no, ale oproti bolesti zubů se to zdá jako úplná malichernost :D
Říjen - učím, učím, cvičím, začíná být zima a o podzimních prázdninách letím do Dubaje za mou milou letuškou bývalou spolubydlící Maťkou na pár dní. Na nočním letu se seznámím se spolusedícím Egypťanem a propovídáme polovinu letu, takže toho moc nenaspím. První den v Dubaji je tedy po asi hodině spánku hodně dobrodružný, ale s Maťkou, která je na tom docela podobně, ho zvládneme bravurně, vidíme Burj Khalifa, Dubai Mall a stihneme i odpolední safari. Další dny jsou podobně plné aktivit, že mám pocit, že jsem snad viděla všechno. Když Maťka musí opět pracovat, rezervuji si turistickou tour (zase nový cestovní zážitek, ale už prosím ne) do Abu Dhabi a zbytek dne mě provádí ten Egypťan z letu. Je super znát někoho místního. Po nevelkém očekávání z Dubaje a smíšených pocitech z ní odlétám docela spokojená, opět - lidský faktor hrál velkou roli, Maťku jsem strašně ráda viděla.
Listopad - navštěvuji jednu konferenci o roztroušené skleróze a jsem zase o hodně chytřejší a povzbuzena. Na poli medicíny jsou stále nové objevy, ale hlavně vím, že se může stát zázrak. Tady musím prozradit, že mám takový skoro až týdenní rituál, který zahrnuje mě, počítač a nějaký letenkový server. Možná si to budu muset zakázat, protože občas mi je strašně líto, že nemám dovolenou, když najdu nějaké úžasné letenky. Moje starost jsou ale Vánoce. Těžce snáším zimu a je to delší volný úsek času v kuse, tak mám pocit, že to musím využít, jinak budu celý týden sedět doma na gauči a jíst :D je potřeba letět do tepla, ale letenky přes Vánoce jsem nepříčetně drahé. Nakonec to ale vyhrává Dubaj... opět :D po minimálně týdnu rozvažování letenky kupuji, dokonce s bratrem, který mi bude dělat společnost.
Prosinec - před Vánocemi je vždy nějaké šílené období, i když člověk neshání dárky. Mám ale příležitost zúčastnit se jedné akce s nakladatelstvím, od kterých mám učebnice angličtiny a zúčastním se Vánočního posezení v krásné restauraci V zátiší. Výborný zážitek. S dětmi ze školy jedeme na lyžák, kde společně objevujeme krásy Krkonoš a běžkování, ale celkově je super moct se s nimi bavit mimo budovu školy, je to zase něco jiného. A tak jsme tady, je konec prosince a já sedím v letuškovském bytě v Dubaji a píšu tento článek. Přemýšlím nad tím, co mě tento rok naučil. Nevím, po kolikáté už píšu tuto svoji roční rekapitulaci. Dělám to ráda ne proto, že bych se chtěla chlubit, ale protože když to píšu sem, tak mě to udržuje v takové vykazatelnosti, že to udělám a budu vděčná za všechno, co se stalo. Taky je to už taková moje tradice. Předevčírem jsem se bavila s Maťkou, jak si začínáme připadat dospělé, když mluvíme o práci a když se podíváme x let zpět a říkáme si, jak jsme si v té době myslely, že jsme byly vyspělé, tak se tomu musíme smát... tak si uvědomujeme, že možná se za pár let zase ohlédneme zpátky na tento rok a řekneme si, jaká jsme to byly ještě děcka a naivní a jak už jsme dál. O tom život je.
Na závěr bych se s vámi chtěla podělit o pár věcí, které jsem se letos naučila.
Únor - s bráchou začínáme chodit do pokročilých tanečních a víc si toho nevzpomínám. Jediné, co mě napadá je moje první magnetická resonance v životě při které usnu (spánkový deficit ze státnic?) a promoce. V Olomouci mají takový ty šílený hábity a čepičky, ve kterých je nakonec vlastně jedno, jak se člověk na promoci oblékne a je v nich vedro. I tak to ale je hezká událost, jeden z pánů má vtipný proslov, vidím některé spolubydlící a můžu s rodinou opět trochu projít Olomouc.
Březen - jarní prázdniny využívám k tomu, že s kamarádkou projíždím kus Španělska. Naplánovala jsem takovej šílenej výlet autobusy, kde se skoro každý den někam přesunujeme (3-8h v autobuse). Začínáme i končíme v Barceloně a mimo to během toho týdne navštívíme další 4 města. Je to hodně zajímavý, pro mě zase úplně jiná zkušenost. Nejvíc se nám ale nakonec líbí asi v Burgosu, protože i když tam skoro celou dobu prší a je zima, mám tam kamarády a lidský faktor dělá hodně. Více o tom výletu zase jindy :)
 |
| před a po operaci... sice jsem předtím nosila čočky a brýle často ne, i tak to byla změna, minimálně u mě vnitřní |
Květen - měsíc doktorů? Začínám 1. května v Praze na klinice Gemini, protože mým dlouhodobým snem je laserová operace očí. Trávím tam ten den asi 3-4 hodiny, protože mám slabou rohovku a na některá měření mě radši posílají dvakrát, aby si byli jisti, že mě na operaci můžou doporučit. Oceňuji jejich přístup a doporučení nakonec dostávám. V tom týdnu se dovolám na výsledky z MR a jsem hospitalizovaná v Jičíně (poprvé v životě v nemocnici), kde mi dělají lumbální punkci a pak tam ležím 3 dny na kortikoidech. Je to docela odpočinek a přečtu nějaké knížky. Další dva dny s bolestí hlavy učím a v sobotu na mě útočí postlumbální syndrom v plné síle tak, že musím už v Jičíně vystoupit z autobusu, kterým jedu do Prahy a zavolat známému, jestli mě nedoveze domů. Netuším, co mi je, ale můžu jen ležet, jinak mě nesnesitelně bolí hlava a oči, až brečím. Můžu si dojít tak akorát na záchod. Až v pondělí, kdy se už cítím líp, to jeden známý identifikuje a pojmenuje.
Červen - v Praze na latinskoamerickém Merkádo si dávám výborné tacos a alfajor a druhý den se setkávám s peruánským párem, co sleduje můj YouTube kanál. V Praze jsem ten měsíc víckrát a setkávám se takhle ještě s jedním argentinským párem, s jedním peruáncem a taky v Praze poznávám nová zajímavá místa. 21. června mám ve Zlíně operaci očí. Je to silný zážitek, při východu z operační místnosti se mi chce radostí brečet. Ten den mi změnil život. Pár dní na to jedu se školou na cyklisťák, kde vlastní chybou krásně přeletím přes řidítka, no dejme tomu, že ten klidový režim dodržuji v rámci možností :D
 |
| výhled z kostelní věže v Derbyshire na hrad Elvaston a zahrady |
Hned na to s bráchou podnikáme rychlovýlet do Berlína (opět levné letenky) a v YouTube Space spolu natočíme 2 videa a zároveň se naučíme něco o osvětlování atd. Je to hodně zajímavé. No a nemůže chybět tábor, místo, kde se vracím do dětství a nemusím řešit okolní svět :)
Srpen - mi plní další z mých snů a to letět v Business Class. Letím na pracovní pohovor do New Yorku na jednu pozici v církvi (spoiler: vybrali mě). To, že je pohovor v NYC ale neznamená, že práce je tam ;) Nicméně z nějakého zvláštního důvodu mě paní v Praze dá na druhou část cesty do business class, aniž by mi to řekla, takže já to zjišťuji až při přestupu v Zurichu. Je to snad můj první takový oficiálnější pracovní pohovor v životě (z toho, co si vybavuji... skype s aupair rodinami nepočítám) a myslím, že probíhá dobře. Z New Yorku pak mám dobrodružnou cestu do Pennsylvánie, kde týden trávím u rodiny mé kamarádky Johanny. Ráda je zase po 5 letech vidím, jsou úžasní a cítím se tam jako doma. Oslavím tam i svoje narozeniny. Kupuji si tam dron. Před odletem si naplánuji denní dobrodružství v New Yorku a navštívím nějaká pro mě nová místa a letím domů, tentokrát už normálně :D
V přípravném školním týdnu trávím dva dny v Krkonoších na workshopu o zážitkové pedagogice v angličtině s Broňou a je to skvělé nakopnutí do dalšího školního roku. Je to asi nejlepší workshop, na kterém jsem byla, maximálně praktický a navíc se můžu sdílet i s dalšími učiteli a inspirovat se od nich.
Září - tím nám začíná další školní rok, pro mě opravdu velký rozdíl oproti tomu prvnímu. Člověk se v tom učení víc usazuje a nachází si svoje cesty, strašně mě to baví, i když zároveň vyčerpává. No a taky se dozvídám svoji diagnózu toho, co se táhlo od ledna. Mám roztroušenou sklerózu. Po cestě domů z Hradce (kam teď budu ještě hodně jezdit) to trochu obrečím, ale není to už to zoufalství, co jsem zažila jeden večer v nemocnici v květnu, kdy jsem věděla, že to je podezření a googlila jsem si, co to znamená (nejhorší možná věc v takovou chvíli). Teď to je spíš takové vyplavení emocí. V tom všem zažívám neuvěřitelnou vděčnost - za to, že se to zjistilo brzo, že rozhodně podle mě nejsem v nějakém závažném stadiu, že mám dobrou zdravotní péči, že dostanu léčbu, a v závěru to, že dostanu možnost účastnit se klinické studie, která by mi měla nabídnou účinnější léčbu než ta, co je klasicky nabízená novým pacientům. S tímto konečně i dostávám motivaci začít pravidelně cvičit, což mi pomáhá cítit se lépe. Když už se ale cítím lépe, tak mě začínají příšerně bolet zuby, že na to je i ibalgin slabý a já si minimálně týden zažívám peklo... No a taky se mi rozbije dron... no, ale oproti bolesti zubů se to zdá jako úplná malichernost :D
 |
| Johanna, její mamka a já natíráme židle do Johanny nového bytu :) |
Listopad - navštěvuji jednu konferenci o roztroušené skleróze a jsem zase o hodně chytřejší a povzbuzena. Na poli medicíny jsou stále nové objevy, ale hlavně vím, že se může stát zázrak. Tady musím prozradit, že mám takový skoro až týdenní rituál, který zahrnuje mě, počítač a nějaký letenkový server. Možná si to budu muset zakázat, protože občas mi je strašně líto, že nemám dovolenou, když najdu nějaké úžasné letenky. Moje starost jsou ale Vánoce. Těžce snáším zimu a je to delší volný úsek času v kuse, tak mám pocit, že to musím využít, jinak budu celý týden sedět doma na gauči a jíst :D je potřeba letět do tepla, ale letenky přes Vánoce jsem nepříčetně drahé. Nakonec to ale vyhrává Dubaj... opět :D po minimálně týdnu rozvažování letenky kupuji, dokonce s bratrem, který mi bude dělat společnost.
Prosinec - před Vánocemi je vždy nějaké šílené období, i když člověk neshání dárky. Mám ale příležitost zúčastnit se jedné akce s nakladatelstvím, od kterých mám učebnice angličtiny a zúčastním se Vánočního posezení v krásné restauraci V zátiší. Výborný zážitek. S dětmi ze školy jedeme na lyžák, kde společně objevujeme krásy Krkonoš a běžkování, ale celkově je super moct se s nimi bavit mimo budovu školy, je to zase něco jiného. A tak jsme tady, je konec prosince a já sedím v letuškovském bytě v Dubaji a píšu tento článek. Přemýšlím nad tím, co mě tento rok naučil. Nevím, po kolikáté už píšu tuto svoji roční rekapitulaci. Dělám to ráda ne proto, že bych se chtěla chlubit, ale protože když to píšu sem, tak mě to udržuje v takové vykazatelnosti, že to udělám a budu vděčná za všechno, co se stalo. Taky je to už taková moje tradice. Předevčírem jsem se bavila s Maťkou, jak si začínáme připadat dospělé, když mluvíme o práci a když se podíváme x let zpět a říkáme si, jak jsme si v té době myslely, že jsme byly vyspělé, tak se tomu musíme smát... tak si uvědomujeme, že možná se za pár let zase ohlédneme zpátky na tento rok a řekneme si, jaká jsme to byly ještě děcka a naivní a jak už jsme dál. O tom život je.
 |
| s Maťkou v Dubaji :) |
Na závěr bych se s vámi chtěla podělit o pár věcí, které jsem se letos naučila.
- Zdraví musím řešit brzy a neodkládat to. Prevence je mnohem lepší, než pohotovost.
- Zvyk se dá naučit, stačí tomu dát chvíli času a nepřestat. Pro mě v mnoha věcech to nejtěžší je začít, pak už to jde dobře - týká se to učení, cvičení, denních návyků...
- Určitá rutina v životě není ke škodě. Dobře, řekněme tomu zvyk. Jako třeba chodit včas spát. To bylo pro mě letos životní změna. Vlastně až tak nějak ke konci roku. Naučila jsem se chodit spát mezi 22-23h a naprosto to změnilo mé životní fungování. Dřív jsem byla ráno ve škole přejetá, dávala jsem si kafe a ke konci týdne jsem si chodila odpoledne na 20 minut lehnout. Teď dopoledne zvládám v klidu bez kafe a odpoledne už spát nechodím. Spát 7:30-8 hodin denně je důležité, minimálně pro mě.
- Odpočinek je důležitý a pro workoholiky je dobré si ho třeba i naplánovat. Letos jsem si uvědomila, že jsem kombinací workoholika-lenocha a to je blbý. Když nepracuji, tak mám pocit, že se flákám, vždy mám někde napsaných aspoň 5 věcí, které potřebuji udělat. Zároveň jsem ale schopná den proflákat, když chci odpočívat a vlastně nemám ani pocit, že jsem něco udělala, ani si neodpočinu. Učím se v tom najít rovnováhu a odpočívat "efektivně". Velkým psychickým odpočinkem pro mě je cestování a proto jsem letos i uskutečnila některé cesty, jako třeba teď tu do Dubaje, protože doma mám pořád pocit, že musím něco dělat. Tady lépe vypnu, zvlášť když chodím po městě a nemám internet.
- Ne všechno musí být zdokumentované, anebo to nemusí být zdokumentované dokonale. Často je osvobozující něco jen stoprocentně prožít tak, že to zůstane jen ve vzpomínkách nebo v nějaké nekvalitní "ilustrační" fotce v mobilu.
- Někdy něco/někoho ztratíme a bolí to. Zároveň to ale může sloužit k vlastnímu růstu a rozvíjení jiných dovedností/vztahů. Zhodnocení důležitých věcí a priorit. No a někdy není od škody něco přestat dělat, dát si pauzu neznamená neúspěch nebo selhání, ale může to znamenat načerpání energie a inspirace.
- Výzvy a těžké zprávy je dobré přijímat s pokorou, protože z nich může vzejít něco dobrého, i když možná bude chvilku trvat, než to člověk objeví. Hodně pomáhá jít do nich s nadějí, protože zázraky se dějí a i když se zrovna nedějí, pomáhá to projít tou zkušeností mnohem lépe.
Pokud jste někdo článek dočetli až sem, doufám, že jste měli úžasný rok 2018! I když třeba nebyl takový, jak jste si ho představovali nebo plánovali (můj určitě nebyl), tak doufám, že předčil vaše očekávání (to se v mém případě určitě stalo).
Přeji vám krásný a požehnaný rok 2019! Žijte radostně a vděčně za každou chvíli života, kterou můžeme mít! :)
 |
| Oculus stanice v New Yorku |
Komentáře
Okomentovat
Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)