O tom, jak se ze mě v Africe stal velvyslanec

Kdybych vám měla vyjmenovat, o jakých povoláních jsem za celý život snila, byli bychom tu asi dlouho. Byla ale povolání, který mě držela dýl a která jsem opravdu chtěla dělat. Když jsem byla na konci gymplu, snila jsem o práci velvyslance a hodně mě to ovlivňovalo ve výběru škol. I když mě politika nezajímala, tato práce mě fascinovala. Nakonec jsem ale mezinárodní vztahy, ani diplomacii nešla studovat, protože jsem si dostatečně nevěřila, a protože jsem zvolila něco v mých očích praktičtějšího. Malá skrytá touha poznat tuto oblast tam ale zůstávala, a proto jsem byla tak nadšená, když jsem měla příležitost jít na party na holandské ambasádě, když si peruánská velvyslankyně v ČR všimla mého videa a když byla potenciální možnost tam dělat stáž. Ta stáž nakonec díky Bohu nevyšla. Možná kdybych o ni aktivně bojovala, tak bych toho dosáhla, možná i spíš umístěná v Limě. Já jsem ale cítila, že v tuto chvíli to není pro mě a další telefonát z ambasády jsem měla až když jsem už měla práci na plný úvazek jako učitelka. Vraťme se ale do Tanzánie.

V minulém článku jsem psala, jak jsem se dostala na moji novou pracovní pozici koordinátora. Kromě toho, že hned z kraje uvedení do té práce jsem měla pracovní cestu (cestovat v rámci práce byl jeden z mých snů), později jsem začala zjišťovat, co i taková cesta obnáší. V něčem je to politika, i když jsem se jí bránila. 

Zrovna v Africe jde hodně o to, jak se věci prezentují a je velmi důležité se někde ukázat, hosté jsou tam nesmírně vážení.  Proto jsme i my po dvou dnech jednání začali objíždět všechny možné budovy církve. Proces byl většinou stejný a já jsem se ho po chvilce naučila i bez znalosti svahilštiny. Přišli jsme někam, dostali jsme lahev vody, proběhl oficiální pozdrav od místního pastora a pak naše pozdravení - řekni, kdo jsi, odkud jsi a můžeš přidat nějaký osobní pozdrav nebo dodatek. Dále proběhly nějaké reporty o fungování místní církve, tanec či píseň sboru, zápis do knihy hostů, fotka a "na shledanou". Za první den jsme stihli 4 místa, v posledním ale místní pastor stihl odejít, než jsme přišli. V dalších dnech jsme měli ještě několik více či méně podobných setkání. Byly to takové ty oficiální návštěvy, které byly fajn, ale zároveň opravdu velmi oficiální. 

Pro mě bylo hodně přínosné, když jsme si pak na některých místech mohli sednout s pracovníky s mladými lidmi v Tanzanii a porovnat naše zkušenosti, sdílet nápady, těžkosti a radosti, to byly opravdu skvělé chvíle.

Když jsem si tohle zpětně rekapitulovala a přemýšlela nad tím, co vlastně v Tanzánii děláme, přišlo mi, jako bychom byli taková diplomatická delegace. Program jsme měli dost rozplánovaný a převážně jsme navštěvovali různá důležitá místa, kde jsme utužovali vztahy. V tu chvíli mi došlo, že Bůh mi splnil sen práce velvyslankyně. Sice jsem to vlastně nikdy v reálu nezažila, jaké je to v diplomacii, tady mi to přišlo, že cesta po Africe mi splnila to, co jsem si o práci na velvyslanectví myslela. Takže ne vždy dosáhneme toho, co si v hlavě vysníme, ale často se může stát, že se něco splní nějakým jiným způsobem, než bychom si sami představili. To se v mém životě opakuje a i když je to často spojeno s různýma výzvama, já jsem za to vděčná.