O dlouhé africké drncavé cestě a žirafách

"Google mapám v Tanzanii vůbec nemůžete věřit." Do této cesty jsem nechápala. To, co mapy ukazují jako 8 hodin cesty jsme jeli 12 hodin. Vítejte v dnešním cestopisu na cestě po Tanzanii. SAFARI NJEMA! (=přání hezké cesty ve svahilštině)

Jedna z největších výzev Afriky přišla v Tanzanii v pondělí, když jsme strávili den na cestě. Ale pozor, když řeknu na cestě, nemyslím tím to, co si představujete vy jako cestu.

Vyrazili jsme už v 5h ráno ze Sikonge kvůli možným dešťům nebo případnýmu horku po cestě. Hodili jsme kufry do auta, polorozespalí bez snídaně jsme sedli do auta a vydali se na cestu. My tři mladí (já, angličan Phill a jihoafričan David), náš místní průvodce Dick z Tabora a pan řidič. Netušila jsem, jak to bude probíhat, ale nějak jsem vnitřně tušila, že moc zastávek nebude, tak jsem radši po cestě ani moc nepila a to bylo dobře. Vyjeli jsme a začali jsme se drncat. Jestli mě to drncání vadilo den předem, kdy jsme se takhle drncali hodinu a půl, tady jsem si připomínala, že takhle pojedeme asi 12 hodin. Ufff. Tak jsme se drncali. Po hliněné cestě, kamenné, všemožné. Nejvíc mě fascinovalo, když proti nám profičel obrovskou rychlostí nějaký autobus nebo náklaďák. Silniční pravidla tady platí tak, že kdo je silnější má přednost. Takže když naše auto jelo a v cestě jsme měli nějakou motorku nebo kolo, zatroubili jsme na ně a oni se uklidili. Někdy se teda klidili radši dřív ještě bez toho troubení. Když zase jely nějaké náklaďáky nebo autobusy, uhýbali jsme my. Jinak jsme jeli vlevo, vpravo nebo uprostřed, podle toho, kde se cesta zdála být nejrovnější. Po cestě jsme dělali různé věci, ale hlavně jsme spali. Teda kluci spali, mlátili vedle mě hlavama do oken, já jsem seděla uprostřed a tak jsem tak maximálně vrážela do nich, ale já jsem hlavně sledovala cestu. Sice jsem byla hodně unavená, spát jsem ale moc nemohla. Tak jsem koukala, pak jsem si četla Bibli na mobilu, což bylo super, chvíli se bavila s klukama a nakonec jsem poslouchala hudbu z mobilu.

Na co ale všichni čekáte... Asi po dvou nebo třech hodinách cesty náš řidič přibrzdil a začal ukazovat někam do prostoru. Zrovna se pomalu rozednívalo, ale ještě bylo šero, tak se nám moc nedařilo fotit, ani koukat. Kousek od nás ale stálo stádo antilop (teda doufám, že to byly antilopy. Nejsem moc znalec a měly poměrně rovné rohy, ale nic jinýho mě nenapadá. Pokud víte něco lepšího, napište mi). Začali jsme fotit, ale to nebylo všechno. Jeli jsme dál a viděli jsme hejna ptáků, kteří vypadali jako čápi. Hledala jsem, co by to mohlo být a nabízí se mi jen marabu africký, ale nejsem si jistá, jestli to je opravdu on. No nic. Pokračovali jsme a viděli jsme další antilopy a antilopy a pak... náš řidič přibrzdil a začal ukazovat do dálky. Přesně před námi na cestě stála žirafa. Uprostřed cesty. Krásná, obrovská, majestátná. Nevěděla jsem, jestli dřív fotit, natáčet nebo se jenom tak koukat. Bylo to intenzivních několik vteřin, které byly hned pryč. Přešla silnici a pak odběhla. Ach, to bylo krásné, v tom stádu jsem zahlédla i zebru. To byl pro mě zážitek. Byl to pro mě zážitek, protože jsme neprojížděli nějakým speciálním parkem, kde bychom si zaplatili vstupné a jeli na safari. My jsme jen jeli z bodu A do bodu B a po cestě jsme projížděli poblíž nějaké rezervace. Tohle bezpochybně byl největší, i když nejkratší zážitek této drncavé cesty.

V 10h jsme zastavili v jedné vesnici, kde jsme se pozdravili jednoho pastora, jeho rodinu a šli se podívat na budovu jejich společenství. Bylo to jen takové rychlé protáhnutí a jeli jsme dál, až po pěti hodinách na cestě v 11h jsme zastavili, abychom se najedli a odskočili si za keříkem. Vytáhli jsme nějaké nabalené zásoby jídla z předchozích dnů a jedli to tam na kraji cesty vedle auta, kde nebylo zrovna extra čisto. Měli jsme kuřata, nějaké palačinky a zeleninu. K tomu vodu a nějaké příšerně sladké pití, které mi vůbec nechutnalo. Byla jsem opravdu ráda, že jsem moc nepila, protože jedna zastávka za 5 hodin není moc. Tohle nebyla cesta jen tak pro někoho. 

Drncali jsme se dál, krajina se měnila, po cestě nám vždycky tu a tam musel někdo otevřít bránu, abychom jeli dál. To jsem nepochopila. Byl to přejezd regiony? Počítají tam auta, která tam projedou? Nevím. Pokud víte, napište mi prosím.

Do Mbeya se musí přejet přes takový velký kopec. Tam už stavěli novou silnici, ale pro nás to stále znamenalo ji z jedné i druhé strany objíždět po šílené kamenné cestě. Tak snad příště to už bude pohodlnější... Asi hodinu před koncem cesty jsme měli druhou zastávku na benzínce. Místní záchod nebyl o moc lepší, než si skočit za keřík. Prostě kolo v zemi. Dobře, keramické kolo v zemi a vedle toho kyblík s vodou a naběrátkem na spláchnutí. Ruce jsme si umyli zásobou balené vody, co jsme vozili v kufru. A tak jsme poslední hodinu a půl cesty jeli po poměrné silnici. Člověk, co nezažije předchozích 10 hodin nepochopí, jaký to je pocit. 

tak se smrákalo na kopci nad Mbeya

No, tak někdy v 17:30 jsme dojeli do Mbeya. Měli jsme asi 30 minut na ubytování se v hotelu a jeli jsme na večeři s místními vedoucími mládeží a na rozhovor s nimi. Byl to dlouhý, ale hodně zajímavý den. Nejvíc se mi na tom líbilo, jak ho všichni vzali tak dobře s humorem. Nevybavuji si, že by někdo měl kyselý ksicht nebo že by si stěžoval na to, jaká byla cesta. Věděli jsme, že to nemá smysl, tak jsme spíš o tom vtipkovali a bylo to prostě takový naše dobrodružství. No, ale vůbec jsem nezáviděla Dickovi a našemu řidiči tu cestu zpět. Myslím, že takové dobrodružství stačí v malých dávkách a tak jsem byla ráda, že dva dny potom jsme zpět do Dar Es Salaamu letěli letadlem :D Ale o tom zase někdy jindy :)

a jako bonus ještě fotka zadku zebry :D ...jestli ji najdete ;)