O tom, jak jsme málem neodletěli na svatebku

Čím déle cestuji a zároveň to teď souvisí asi i s tím, že méně cestuji, přijde mi to cestování nějaké komplikovanější. Dobře, může za to i aktuální situace a všechny věci, co vlastně cestování komplikují. Stresy, které jsem měla okolo odletu do Tanzanie v lednu, kdy mi málem nepřišly včas výsledky testu, byly ty poslední cestovní až do naší svatební cesty.

A proč jsme teda málem neodjeli?

Krátká odpověď je asi tato: dezinformace a strašení.

To je nicméně podle mě ale důvod, proč mnoho lidí necestuje.

Delší odpověď je tato:

Před svatbou jsme si s Judou rozdělili role. On bude mít hlavnější roli v organizování svatby a já se postarám o svatební cestu. Dokonalé rozložení sil. Samozřejmě, že jsem začala zase nadšeně hledat letenky. Věděla jsem, že si můžeme dovolit odletět někam na dýl, jsme přece oba učitelé, takže v létě máme delší dovolenou. Zároveň je to svatební cesta a člověk tak nějak počítá s tím, že si může třeba dovolit utratit za to trošku víc. Z loňských zrušených letů jsem měla voucher u Lufthansy, tak jsem trochu koukala, co se dá koupit u nich. Líbila by se mi Latinská Amerika, ať Juda pozná, jaké kultury mě mimo českou formovaly, jaké jídlo miluju. Taky se učí španělsky, to by bylo praktické. No, ale kam se dá letět, aby to nebylo přes USA? Lákalo mě něco nového… třeba Kostarika. Zároveň bych se i někam klidně ráda vrátila…hm… dala bych si tacos. Co třeba Mexiko? No, zkraťme to. Koupili jsme multi-way letenky. To znamená, že let tam byl do Mexika a zpět z Kostariky. Přestup jen jeden v Německu a potřebovali jsme si jen zařídit přelet mezi Mexikem a Kostarikou. Skvělý plán na tři týdny. Mexikem začít, taková gastronomie a pro mě známé místo, pokračovat společným objevováním Kostariky. Cesta až měsíc po svatbě, protože jsme oba učitelé a svatba byla na začátku června. No a tady se to už začalo komplikovat.

První otazník totiž byl, jestli si mám letenku koupit na své rodné příjmení nebo na příjmení, které získám po svatbě. Vyřízení pasu trvá asi měsíc, to by se teoreticky dalo stihnout. Ale co když ne? Rozhodnutí padlo takové, že si letenky objednám na své rodné příjmení, že je to nejjistější možnost. Je to ale opravdu nejjistější možnost?

Po svatbě se všechno začalo nějak komplikovat na úřadech. Oddací list totiž trval déle než obvykle, protože paní na matrice potřebovala dodat nějaké dokumenty, které si předtím neoskenovala nebo je ztratila. Žádat o občanku jsme šli teda až později (dva týdny před cestou). Ptala jsem se rovnou na vydání pasu a paní mi řekla, že to by mi neradila, že by se mi to v systému pak zobrazovalo s novým příjmením a na pasu by bylo staré. To jsem teda radši nechala na později, ale ten její komentář byl zvláštní. Taky jsem se nechala očkovat a řešila jsem, jestli se QR kód na certifikátu (který jsem naštěstí stihla ještě vytisknout za svobodna) bude načítat se starým příjmením nebo aktuálním. Tam se to právě už automaticky systémově změnilo. Česká republika se posunula, protože ani na pojišťovnu jsem nic nemusela hlásit a sama si změnila mé příjmení. Proto jsem začala o to víc přemýšlet, jestli se to nezmění i v té pasové databázi. Nikde na internetu nebyly jasné informace, navíc většina lidí odlítá na svatební cestu hned, takže ještě v systému nemají změnu, anebo až mnohem později a to si vyřídí nový pas. 

Ve stejný měsíc jako my měl svatbu můj bratranec, který se svou manželkou řešil stejný problém a jejich matrikářka je varovala a slíbila, že příjmení v systému změní až po návratu ze svatební cesty. Prý by mohl být i ten problém, že pas po svatbě platí už jen 3 měsíce a většina mimoevropských zemí vyžaduje šestiměsíční platnost (proto taky není možnost dělat si rychlopas). Tak to jsem už byla docela rozhozená. Při žádosti o mezinárodní řidičský průkaz mi paní řekla, že mi to na ten starý nevydá, že tam má nové příjmení a že to nejde. Mohla jsem si jedině požádat o nový. No dobře, to by bylo asi ze strany dokumentů vše. Dodám jen to, že jsem si schválně radši nechávala všechny další kartičky - zdravotní (i když mi přišla nová), debitní a dokonce jsem si i narychlo zařídila kreditní ještě na staré příjmení.

Z druhé strany, ze strany zemí, které jsme se chystali navštívit to taky nebylo jednoduché. Podmínky vstupu nebyly v zásadě složité, až na kostarické připojištění kvůli covidu a karanténě, které vlastně v Čechách nejde sjednat kvůli nedostatečným limitům a musí se řešit ideálně přes kostarické společnosti. Na stránkách Ministerstva zahraničí se ale začaly objevovat různé jiným způsobem děsivé informace. To, že je v Mexiku zhoršená bezpečnostní situace - přepadení, krádeže, atd., to by mě asi ani tolik nepřekvapilo, i když je zajímavé, že o tom varují na stránkách ministerstva. Horší bylo, že tam psali, že v poslední době nebyli někteří cestovatelé vpuštěni do země, že jim odmítli vstup, byli zavřeni do místnosti bez telefonu a museli se na vlastní náklady vrátit zpět. Doporučeno bylo letět jedině pracovně nebo za rodinou a mít všechny možné dokumenty včetně výpisu z banky, potvrzení o příjmu atd. atd. Nechápala jsem, proč by to Mexiko dělalo, ale taky jsem nechápala, proč by to MZV psalo bez důvodu na své stránky. Tak jsme si říkali, že kdyby jim neseděli údaje na mém pasu s databází a ještě by k tomu byl tento problém, tak jsem naprosto jasná. 

Nebylo by jednodušší cestu zrušit, přerezervovat, letět někam jistě po Evropě, vyřešit to jinak?

S touto myšlenkou jsem si hrála celé nedělní odpoledne.  S Judou jsme prošli plán nejhorších možných situací a co bychom dělali. Potom jsme prošli alternativní možný plán. Dopadlo to ale tak, že nás Lufthansa letenky přerezervovat nebo zrušit už nenechala a tak nám nezbylo než pokračovat v našem původní plánu a trochu to risknout. Vlastně jsem nakonec byla ráda, protože by mi bylo líto, kdybychom nejeli.

V pondělí jsem se i docela už i vnitřně zklidnila, ale v úterý na letišti na mě ještě nervozita jednou padla, když jsme si šli pro palubní vstupenky.

No a jak myslíte, že to dopadlo?

Stojíme nervózně u přepážky, zatímco paní zadává můj pas do systému a tiskne mi palubní vstupenku. Za chvilku mi ji podává a ptá se jen na to, jestli máme splněné podmínky vstupu a ať jí ukážu očkovací certifikát. Cože? Takže nic? Ty jo… Bylo mi samozřejmě blbý, jestli se jí náhodou neukázalo někde jiné příjmení, tak jsem to jen vděčně vzala. Prošla jsem takhle bez problému všude.

Letadlo do Mexika minimálně z poloviny plné turistů. To nás přece všechny nemůžou poslat domů. Po příletu jsme se sháněli ještě po nějakém formuláři pro zdravotnictví, ale paní řekla, že to se už vyplňovat nemusí. Aha, a proč to teda všude píšou? Sledovala jsem, jak jde proces u jiných lidí, jednu slečnu poslali do nějaké místnosti, musela tam něco dál vyplňovat. Co to asi bylo? Pustili ji? Jediné, co vím, je, že jsme přišli k přepážce, já jsem se usmála a pozdravila jsem hezky španělsky pána, který u předchozích lidí už vypadal docela unaveně. Ten hned pookřál, pochválil mi španělštinu, později i písmo a vůbec si nás asi za 3 minuty stihl oblíbit, protože Judovi pochválil jméno. Dostali jsme razítko a BUM! Byli jsme v Mexiku. Hmm, takže takhle to mělo vypadat? Zajímavé. Žádný z katastrofických scénářů se nekonal. Jediná nepříjemnost byl náš nekonečný den a jak jsme byli přetažení. A tak jsme si objednali tacos přes Uber Eats a šli jsme spát, protože nás ráno čekal autobus do Taxco, kde jsme teď. A jak to bude dál, to snad zase napíšu, ale obávám se, že největší dobrodružství máme za sebou… anebo ne?