Taxco - město, ze kterého by i Liberec bledl závistí

První část našeho pobytu jsme strávili v Taxco. Taxco je jedno z Pueblos Mágicos v Mexiku. Tak se označují městečka, která mají nějakou kulturní, historickou nebo architektonickou hodnotu. Taxco se pyšní dolováním stříbra, a proto na každém rohu najdete nějaký krámek se stříbrnými produkty (převážně šperky), pravděpodobně pravými. Lidé se sem sjíždí z mnoha míst, aby nakupovali nebo překupovali místní stříbro. To si myslíme je i důvod, proč Taxco bylo založeno. Však kostel na hlavním náměstí, s názvem Santa Prisca, byl postaven na objednávku nějakého José de la Borda (každý třetí se tu jmenuje José mimochodem), po kterém se také to náměstí i jmenuje - Plaza Borda - a který ten kostel nechal postavit, aby v něm mohl sloužit jeho syn, který byl knězem. Hezké, ne?

Taxco jsem vybrala, protože jsme nechtěli trávit týden v hlavním městě Mexika. Uvažovala jsem, co by se tak dalo v okolí navštívit, co by nebylo autobusem daleko. Podle mapy jsem našla několik míst, ale když jsem se pro něco rozhodla, dozvěděla jsem se, že tam nic není, že je to nehezké. Dostala jsem ale od svých mexických kamarádů (žáků mých hodin češtiny) tip na Taxco. Hned podle fotek jsem tušila, že se nám tam bude líbit. Víte, to není to stříbro, ani opulentní kostel. Ale prostě malebné městečko plné bílých domečků v kopcích. A když mluvím o kopcích, tak by se Liberec mohl stydět. Toto jsou velmi strmé kopce, kde se zadýchá kdejaký mladý člověk, a když zaprší, tak jste rádi, že nejedete dolu po zadku. Když chodíte podle mapy, tak nikdy nevíte, jestli vaše cesta půjde z kopce nebo do kopce nebo oboje, protože je to trochu nevyzpytatelné. V tom je to ale krásné. Hned jak jsme přijeli, museli jsme jít asi 15 minut do kopce k našemu ubytování. Bohužel jsou v Mexiku povinné roušky všude, tak jsme byli brzo zadýchaní a už jsme je sundávali, když nikdo kolem nešel.

Centrum Taxca jsme za ty naše necelé čtyři dny prošli křížem krážem. Našli jsme si svoji oblíbenou kavárničku, kde jsme si každý den dávali kávu, vyzkoušeli jsme několik restaurací, ztratili jsme se na místním trhu a projeli se jedním z místních taxíků, když jsme se potřebovali dostat z vyhlídky Monumento Christo Rey k lanovce. Totiž většina místních taxi jsou staré Volkswagen Beetle, které se těžko shánějí a tam chvílemi vypadaly, že se rozpadnou. Při té cestě jsem se teda řidiče ptala, proč jich tam je tolik a jak to je vlastně možné, že jich tam je tolik. O strategii shánění aut jsem se nic nedozvěděla, za to důvod vlastnění tohoto auta mě překvapil. Prý je toto auto pro sjíždění těchto šílených kopců úplně nejlepší. To by byla asi poslední věc, co by mě napadla.

I přes to, že jsme první dny opravdu trpěli posunem času a já jsem v jedné hezké restauraci při večeři skoro usínala a nutila jsem se pak vydržet vzhůru až do osmi a v noci strašně moc pršelo a bouchalo nám to do střechy anebo strašně nahlas jezdily auta nebo nám před jedenáctou mlátily na dveře malý děti a lomcovaly s mřížemi, tak jsme si to tam užili. Ochutnali jsme tacos, enchiladas nebo taky pozole blanco ve vyhlášeném podniku Pozolería de Tía Calla. Jednou ze specialit, kterou nám jako pozornost podniku připravili, byla salsa verde s jumiles aneb zelená omáčka s nějakými brouky. Proč ne, že?

Poslední celý den jsme využili, abychom se podívali do Grutas de Cacahuamilpa, protože to všichni doporučovali. Je to národní park, ale vlastně spíš kousek přírody s obrovskou jeskyní. Teda ono je té přírody hodně, jen se k ní vší nedostanete. Do Grutas se dá jet dvěma způsoby. Klasickým autobusem nebo combi (malá dodávka s nejasnými odjezdy). Vzhledem k tomu, že autobus jezdil jen každé dvě hodiny a my jsme přišli na nádraží půl hodiny po jeho odjezdu, šli jsme hledat combi. Ta naštěstí zrovna jela… teda za 20 minut. Cesta byla ale krásná, příroda a výhledy skvělé, koukalo se na to ještě líp, protože dveře vedle nás byly otevřené dokořán. Ty se zásadně nezavírají. A tak jsme takto jeli skoro hodinu. Do Grutas jsme dorazili těsně před tím, než vyrážela skupinová prohlídka do jeskyní. Tyto jeskyně jsou prý v Latinské Americe největší a zdaleka ještě nejsou úplně prozkoumané a zpřístupněné. My jsme šli trasu 2 km tam a 2 zpět. Prvních 500 metrů to bylo hodně působivé, potom už to bylo trochu dlouhé. Pěkné to ale bylo a doporučila bych to. Pak přišla ale ta hlavní zábava. Visutý most přes strž a zpátky zipline. Vše bylo až trochu moc bezpečné, já jsem na most šla první a začalo to být zábavné až když za mnou vstoupil na most i Juda a začalo se to aspoň trochu hezky houpat. Zipline (na které jsem předtím byla jen jednou a taky v Mexiku) se ale rozjela trochu rychleji než jsem čekala, ale byla to super jízda! Škoda, že tak krátká. Šli bychom znova. Hlavní dobrodružství ale přišlo potom. Zjistili jsme, že zpáteční odjezd combi je nejasný a kde chytit autobus jsme přesně nevěděli. “Pokud ale combi přijede,” říkala paní, “bude to asi okolo třetí hodiny.” Bylo půl třetí, tak jsme si sedli na zem, koupili si kokos, pili kokosovou vodu a čekali jsme. Nebylo co ztratit, autobus by případně jel až později. Taxi jsme si brát nechtěli, nebyli jsme si jisti, kolik by po nás za takovou 50minutovou cestu chtěl. Bylo to trochu napínavý, ale combi nakonec přijelo. Ufff. Nebyli jsme sami čekající, s námi jel pár Francouzů a na poslední chvíli dorazili i dva Mexičané. Jinak se zdálo, že Mexičani jezdili buď svými auty nebo taxíky. A tak jsme zase jeli 50 minut s otevřenými dveřmi serpentinami a obdivovali jsme okolí.

Tím a poslední kávou v Café Nueve25 náš pobyt v Taxcu skončil, my jsme sedli do autobusu a zase jeli tři hodiny zpět do Mexico City. A co se děje tady, to zase příště.