Kostarika - jak jsme cestovali a co bych dělala příště

Listovnice červenooká, Frogs Heaven, Sarapiqui

Před rokem jsme jeli na svatební cestu a kromě Mexika jsme se vydali i na Kostariku. Svatebku jsem plánovala já a návštěva Kostariky měla tři důvody. Zaprvé jsem chtěla navštívit nějakou novou latinskoamerickou zemi a tahle byla na mém seznamu, zadruhé nám tam vycházely poměrně levné a výhodné letenky a zatřetí jsem tam měla kontakt, který mě už nějakou dobu zval, ať přiletím. Tak jsme to spojili a naplánovali dva týdny v Kostarice, aby byl čas ji pořádně prozkoumat. Líbilo se mi, že se dá zajet jak ke Karibskému moři, tak k Pacifiku a není to od sebe tak daleko. Že je tam krásná příroda a určitě skvělé jídlo. Jak to ale bylo doopravdy?

První zádrhel pro mě byl, že jsem nevěděla, jak začít plánovat. Jak naplánovat cestu po takové zemi, když se člověk nemá čeho chytit a neví, kde začít? Začala jsem hledat na internetu a našla jsem tolik krásných míst, ale tak daleko od sebe! Jakou vymyslet trasu? Chtěla jsem navštívit skoro všechna místa, ale nechtěla jsem každý den sedět x hodin v autě. Měla to být i odpočinková dovolená. Dala jsem si tedy za cíl navštívit dvě pobřeží a mezi nimi naplánovat nějakou cestu. Do toho jsem si nechala doporučit nějaká místa tím známým, co mě tam zval. Měli jsme se také zúčastnit i jedné akce s místní mládeží, tak jsme se na to těšili, jen nebylo úplně jasné, kdy a jak to bude. Mně se to celé nějak nezdálo, takže jsme jeli do Kostariky s tím, že jsme měli zarezervované jen první ubytování a víceméně představu o trase. Ta vypadala takto:

Naše trasa. Mimo místa, kde jsme přespávali jsme měli ještě malé zajížďky na různá místa.

Druhý zádrhel bylo auto. Tušila jsem, že půjčení bude drahé, ale nečekala jsem, jak drahé. Problém byl hlavně v tom, že jsme chtěli auto na dva týdny, zatímco většina lidí si půjčuje na týden. Když jsem koukala, jak by nám to vycházelo, kdybychom si půjčili auto na týden, tak by nás to vyšlo levněji. Také jsme to začali řešit pozdě, s plánováním svatby a koncem školního roku na to nebyl moc čas a tím právě už bylo mnoho aut zabraných ve chvíli, kdy jsem auto hledala. Další  problém byl v tom, že v Kostarice je ideální mít auto s pohonem na všechny čtyři a ta jsou samozřejmě dražší. Došli jsme do bodu, kdy nebylo možné sehnat auto za normální slušnou cenu a tak jsem se obrátila na svůj místní kontakt, který zase znal někoho v autopůjčovně a díky tomu nám nakonec zajistil auto na dva týdny za docela ucházející cenu a s nízkou zálohou. Já jsem online nic takového už nenacházela. Nemuseli jsme ani platit za řidiče navíc a plnou nádrž paliva jsme dostali jako bonus. Auto sice nebylo 4x4 a do kopce si ufalo, ale kromě jedné cesty jsme s ním vyjeli vše, i když pro mě to bylo docela dobrodružný a byla jsem ráda, že řídil Juda.

Café de Monteverde

Co se nám nelíbilo

Teď zpátky k trase a místům Kostariky. Co se nám líbilo, co bych doporučila a co bych určitě příště změnila?

Největší zklamání byl Karibik. Kromě toho, že jsme chytili nepříznivé počasí, narazili jsme i na nehezkou pláž, i když se jmenovala Playa Bonita (krásná pláž). Moře bylo tak divoké, že jsem si hned druhý den dovolené sedřela malíček u nohy o kameny a pak ještě týden kulhala. Město Limón sice trochu dýchalo kostarickým Karibikem, ale zas tak zajímavé nebylo. Velké mínus byla dlouhá cesta z San José - 160 km, které by mohly trvat tři a půl hodiny, ale se všemi náklaďáky, co brzdí provoz, to trvá tak 5 hodin. My jsme ještě k tomu jeli polovinu cesty za tmy (stmívá se mezi šestou a sedmou) a nebylo vidět skoro nic. Obecně je lepší se řízení auta ve tmě vyhnout.

Druhé zklamání - příroda. Není to proto, že by nebyla hezká, ale všechny parky nebo národní parky mají placené vstupy a ceny jsou vysoké pro Američany v dolarech. Tím pádem si člověk rozmyslí, kolik toho navštíví, když má všude dávat mezi 15 a 30 dolary (bez průvodce). My jsme platili dva vstupy - Arenal 1968 (17 USD/osoba, tam se dostanete nejblíž k sopce Arenal, ale pokud máte počasí jako my a jdete bez průvodce, tak toho moc neuvidíte) a El Tigre Waterfalls (32 USD/osoba, takový trek podél řeky, po cestě potkáte několik vodopádů a asi 8 visících mostů přes řeku, což je zábava a je to pěkný, ale prostě hodně drahý... i když uznávám, že někdo ty mosty udržovat musí).

Pláže a koupání v moři. Nemusím být v moři celou dovolenou, ale těšila jsem se, že se aspoň trochu vykoupeme. Bohužel jak jsem psala, tak u Karibiku bylo hnusně a všichni doporučovali nechodit do vody, já sama jsem si vyzkoušela, že to není bezpečné. U Pacifiku byla podobná situace, velké vlny, nedoporučeno se koupat, vylézající kameny z moře a tak. Pokud jste surfaři, tak se tady možná najdete své. My jsme si aspoň užili paddleboardy, ale o tom později.

Pohled z Casa de Sol
Kromě koňů je vlevo v dáli vidět Pacifik a poloostrov Nicoya.

Skvělé zážitky

Mimo tato zklamání jsme ale zažili skvělé věci v Kostarice. Shodli jsme se s Judou, že nejvíc se nám líbily momenty, které jsme zažili s místními milými lidmi. A v tom se mi potvrzuje moje zkušenost, že lidé dělají hodně a dokážou obrovsky ovlivnit, jestli se vám někde líbí nebo ne. Takže i chvíle v San José předčila pobyt u sopky. Jedním z míst, kde byli skvělí lidé bylo v Horquetas de Sarapiquí. Tam nás kamarád našeho známého ubytoval u sebe a také nám ukázal jeho malý prales, kde má kupu žab a hadů. U toho jsme zjistili, že průvodci v Kostarice mají velký význam, protože vidí to, co my nevidíme a v tom je ta obrovsky přidaná hodnota. Prý mu tam jezdí fotografické výpravy i z Čech.

Dalším z míst, které bych příště nevynechala je Cecropia Ecolodge. Narychlo jsme sháněli ubytování někde po cestě a já jsem narazila na tohle, které na Bookingu mělo hodnocení 10 z 10 a zrovna stálo jen 800 Kč na noc pro oba i se snídaní. V hodnocení a otázkách jsme si ověřili, že tam vyjedeme i bez pohonu na čtyři, a jeli tam s nadějí, že to bude fajn. Vyjet nahoru byla trochu výzva, ale Juda to zvládl skvěle a pobyt naprosto předčil naše očekávání. Zrovna moc lidí necestovalo, takže tam skoro nikdo nebyl a Nohelia a Jay (mladý pár, který to vlastní) nás přijali, naučili se naše jména a zajímali se o nás, i když jsme tam byli jen na jednu noc (taky jsme litovali, že nezůstaneme déle). Čas jsme strávili tak, že jsme si část jejich pozemku prošli. Mají to neuvěřitelně veliké a s vyznačenými cestičkami. U večeře nám vyprávěli, jak k tomu pozemku přišli. Na kopci mají takový domeček s výhledem, sedačkami i houpací sítí, kde jsme si četli a pak se vrátili na večeři. Tu vařila Nohelia a velká část jídla byla z jejich vlastní produkce. Mají mnoho záhonů, skleník, sady a plantáže. Ráno to se snídaní bylo podobně. Zaplatili jsme si kromě večeře i ranní procházku po pozemku s Jayem, který nám ukázal právě to jejich pěstování, různé stromy, zvířata (žáby, hady, ptáky...), místo, kde se jim líhnou motýli a součástí procházky bylo také zasazení stromů (dle naší volby) a na konci i ananasů. U ananasů už nás zastihl silný déšť (období dešťů), tak jsme rychle běželi zpět, sedli do auta a jeli dál.

Druhé ubytování, které nám učarovalo, vybral Juda. Vlastně vybíral z míst, kde mají pračku, protože jsme si už potřebovali vyprat (aneb tři týdny jen s příručním zavazadlem). Casa del Sol v oblasti Monteverde je něco. Domeček na kopci uprostřed opět velkého pozemku s cestami, kde se můžete (zadarmo!) procházet a potkávat různé motýly, ptáky, zvířata, hady... Z terasy výhled na krásné koně a až na poloostrov Nicoya a Pacifik, z ložnice zase pohled do lesa. Západ slunce asi ten nejkrásnější, co jsme v Kostarice viděli. Všude klid a relax. Vzhledem k tomu, že bych opět nedoporučovala jezdit za tmy, se vyplatí koupit nějaké suroviny a uvařit si v kuchyni vlastní večeři, a potom z obýváku sledovat na obrovských oknech světlušky. Jako přivítání jsme dostali pár banánů z pozemku majitelů a banánový chlebík s přáním hezkého pobytu.

Kýčovitý západ z Casa de Sol. Měli jste mě slyšet, když jsem to viděla. Juda z toho měl zážitek. Vařili jsme večeři a u toho jsem vybíhala na terasu fotit s výkřiky, jak je to krásné. Ty barvy byly v podstatě takové, jaké je vidítě, ale naživo to bylo mnohem krásnější!

Nedaleko tohoto ubytování je kávová plantáž Café de Monteverde. Věděli jsme, že chceme na jednu plantáž zajít, ale neměli jsme přesný plán kam. Tady jsme koukali, co podniknout v okolí, parky byly zase drahé, ale narazili jsme v mapách na tuto kávovou plantáž, která měla dobré recenze. Zaplatili jsme si teda prohlídku a druhý den tam vyrazili. Bylo to moc zajímavé, nebylo to vlastně jen o kávě, ale o celém udržitelném provozu té plantáže/farmy/zahrady. Skvělý nadšený průvodce, který tam pracuje, nám vysvětloval a ukazoval, jak si tvoří vlastní hnojivo, co to obnáší a jak tomu přispívají zvířata, která chovají; viděli jsme všechny fáze růstu kávovníku, ochutnali jsme jejich ovoce a nakonec i kávu včetně návštěvy pražírny.

Poslední zážitek nás čekal na poloostrově Nicoya. Tím že mě zklamalo moře a fakt, že se tam moc nedalo koupat, chtěla jsem ho alespoň nějak zažít. Procházkami po okolí a zkoumáním Google Map jsme přišli na to, že tam je možnost jít na paddleboard lekci s instruktorem. Zkontaktovala jsem ho přes Whatsapp a hned druhý den jsme byli domluveni, že vyrazíme. Byl to sice dražší zážitek, za 60 USD na osobu, ale ty dvě hodiny na moři stály za to. Instruktor byl sympaťák, který uměl skvěle anglicky, donesl nám vodu na pití a mobil, aby nás vyfotil a měli jsme aspoň nějakou vzpomínku. Říkal nám, že jsme chytli dobrý den, protože několik dní nemohl nikoho vzít na paddleboard a to dopoledne zrovna nebyly tak velké vlny a následující den zase pršelo. Ukázal nám, kde má Mel Gibson vilu a jaké ryby pod námi plují. Mně tu druhou hodinu teda bylo dost blbě, ale i tak jsem si to užila.

Paddleboard, Malpais

Příště jinak

Co bych příště v naší trase a aktivitách změnila? Určitě bych neztrácela čas Karibikem, pokud bych nechtěla zajet do nějaké vzdálenější přírodní oblasti. Arenal bych možná taky vynechala a místo toho navštívila Río Celeste a nějakou sopku nebo horu, kam se dá vylézt. Co se týče moře a pláží, klidnější a koupatelnější moře bude v Puntarenas a odtamtud na sever, kde je to chráněné právě tím poloostrovem Nicoya. Viděla jsem, že do těchto oblastí jezdí dost lidí a koupou se v moři, takže tam to určitě půjde. Termální prameny Río Negro taky můžou být fajn, pro relax by tam člověk mohl být třeba i déle. I když ty, co jsme našli zadarmo, jen jsme přispěli hlídači za parkování, byly moc fajn. Sice byly plné, ale bylo tam i dost místních a mělo to dobrou atmosféru. Poslední věc, co bych lépe promyslela, jsou placené vstupy, které bych naplánovala a limitovala, ale tam kde bych šla, bych si zaplatila průvodce, aby člověk viděl to, co má vidět, protože bez toho ty samotné stromy zas tak zajímavé nejsou :)

Río Celeste (foto @martina1nudzikova)

Závěrem

Čas na Kostarice byl super. Byl to pro nás velký zážitek, navštívili jsme krásná místa a jedli výborná jídla. (Ach! O tom třeba zase příště. Chcete?) Byli jsme ale hodně unaveni z tolika přejezdů, tak jsme se těšili domů na změnu režimu a naši vybavenou kuchyni. Sice Kostarika asi nebude na mém seznamu zemí, které bych musela hned zase navštívit, ale určitě bych se tam ráda zase někdy podívala, třeba s dětmi. Zvolila bych klidnější režim a využila přírodu v místech, kde se člověk ubytovává. 

Co vy? Byli jste někdy v Kostarice? Podívali byste se tam?

Procházka po pozemku Casa de Sol